(čuchonsky Suomi nebo Snomenmaa, švédsky Finland, rus. Finlandija), velkoknížectví v severových. Evropě, jež osobou panovníkovou a správou zahraničních záležitostí spojeno jest s Ruskem, rozkládá se mezi 59° 48' 30'' -70° 6' 30' sev. šíř. a 20' 29' až 32° 47' vých. dél. a mezuje na jihu s Čuchonským zálivem, na záp. se zálivem Botnickým a Švédskem, naproti němuž řeky Torneá a Muonio přirozenou hranici tvoří, na sev. s Norvéžskem (zde byla hranice upravena teprve r. 1840), na vých. pak s ruskými guberniemi archangelskou, oloněckou a petrohradskou. Nejsevernější bod země jest Rajala u Tanaelfu, nejjižnější mys Hangő v Čuchonském zálivu, nejzápadnější záp. pobřeží souostroví Álandského, nejvýchodnější Timola na řece Suojunjoki sev. od jezera Ladožského. Největší délka od sev. k jihu obnáší 1155 km, největší šířka na 62° sev. šíř. 608 km (průměrná však toliko 298 km). Rozloha [Čuchonsko] ska obnáší 373.612 km2, ale bez příslušného dílu jezera Ladožského pouze 370.283 km2 Pobřeží, z něhož 490 km náleží zálivu Botnickému, 90 km Baltickému moři, které na jihozápadě [Čuchonsko]-ska se dotýká, ostatek pak zálivu Čuchonskému, je z největšího dílu srázné a skalnaté; na jihu a na záp. až po 64° sev. šíř. rozerváno jest nesčetnými zátokami a fjordy jako pobřeží norvéžské, jenom že členitost nedosahuje tu rozměrů tak velkolepých jako na záp. pobřeží skandinavském. poněvadž pevnina tu nedosahuje takové výše, a také moře tak hluboko do země nevniká. Vedlé toho lemováno jest pobřeží množstvím skalnatých ostrovů většinou malých a nesčetnými skalami t. zv. skärami. Nejmocnější rozčlenění v této příčině vykazuje pobřeží jihozáp. od mysu Hangőjského až k ostrovům Alandským, kdež se kupí takové spousty skär, že plavba mezi nimi vyžaduje nejvyšší opatrnosti a plavební dráha musí býti označena zvláštními znameními. Některé z ostrovů jsou toliko holé skály, jiné pak jsou rozsáhlejší, lesnaty a pokryty osadami; z těchto nejrozsáhlejší jsou Karlő, Východní Quarky, Alandské souostroví, Nagu, Korpő a Bjőrkő. Velký počet zálivů, z nichž nejdůležitější jsou na záp. Uleaborský a Nikolaistadský, na jihu pak Borgaský a Wiborský, poskytuje výborné přístavy. Horopis. Povrchem a složením půdy i polohou tvoří [Čuchonsko] přechod od hornatiny skandinavské k nížinám východoevropským, avšak všecky tyto poměry ukazují též na příslušnost země té ke Skandinavii, s níž nepochybně v dobách předvěkých tvořila celek, oddělený od pevniny mořem, zasahujícím od vých. cípu Čuchonského zálivu přes jezera Ladožské a Oněžské k Bílému moři. Tudy táhne se též na vých. přirozená hranice území, které obyčejně zoveme čuchonskou planinou jezerní nebo čuchonskou planinou žulovou. Průměrná výše nad mořem obnáší 150 m, sotva 4% půdy pnou se přes 300 m a toliko 1% dosahuje výše přes 600 m; pohoří na mapách naznačená jsou namnoze vypnuliny tak znenáhla se zdvihající, že nezkušený cestovatel sotva pozoruje stoupání jich. Podlé výšky nelze tedy [Čuchonsko] pokládati za hornatinu, a toliko nejsevernější končiny loparské vykazují skutečné hory. Nejvyšším krajem [Čuchonsko]-ska je severozápad a v sev.-záp. cípu na hranici čuchonskonorvéžské zdvihá snejvyšší hora Haldischok nebo Haldefjäll do výše 1254 m (mnohdy však bývá počítán ještě k Norvéžským Alpám) a dále k jihu Jollamoivi do výše 1145 m. Mezi řekami Muoniem i Torneou a Ounasjoki, přítokem Kemijoki, táhne se přímo od severu k jihu hornaté rozvodí s horou Pallastunturi, jejíž nejvyšší témě Himmelriike dosahuje 858 m výše: dále k jihu rozvodí znenáhla přechází v rovinu, ale v těch místech pamětihodna jest osamělá hora Avasaksa (232 m), která sice nevyniká výškou, ale jest v létě cílem četných turistů, kteří s temene jejího pozorují půlnoční slunce. Nejmocnější a nejznámější ze všech pohoří čuchonských jest Maanselka; tento hřbet počíná na hranici čuchonskonorvéžské asi pod 68° 30' sev. šíř. u hory jménem Peltovaddo (473 m) a směřuje nejprve k jihu, potom k vých. až po horu Talkunaoivi při hranici čuchonskoruské, tvoře v této části, v níž má jméno Suolaselka rozvodí mezi mořem Baltickým a Severním Ledovým. Na to táhne se opět k jihu, tvoří rozvodí mezi Bílým mořem a Botnickým zálivem, dosahuje blíže 67° sev. šíř. horou Saltatunturi výše 600 m, od 66° sev. šíř., kde čuchonská planina jezerní nejvýše se pne nad hladinu mořskou, tak že temena tohoto pohoří sotva 100 m nad okolní krajinu strmí, až za 64° sev. šíř. tvoří hranici mezi [Čuchonsko]-skem a Ruskem, potom však zahýbá k záp. a táhne se pode jménem Suomenselka (Čuchonský hřbet) v průměrné výši 240 m po hranici gubernií uleaborské a kuopijské a tvoří rozvodí mezi zálivy Botnickým a Čuchonským. Na nejsevernějším bodu gub. Kuopijské obrací se k jihozáp. a táhna se rovnoběžně s pobřežím zálivu Botnického rozbíhá se posléze v gubernii abo-bjőrneborské v četné odnože. Na polárním kruhu vysílá Maanselka k západu mohutnou odnož Kivalo, která dělí souříčí řek Kemijoki a Simojoki, pod 66° sev. šíř. odbočuje od něho Kainunselka, kterýžto hřbet nejprve k již. jihozápadu, potom k západu směřuje a dělí vodstvo velkého jezera Ulea od souříčí řeky Ijojoki, k východu pak odbočuje na 64° 20' sev. šíř. rovněž mohutná odnož, zasahující hluboko do ruské Karelie. Druhé hlavní pohoří [Čuchonsko]-ska jest Salpausselka, jež počíná nedaleko Rauma u Botnického zálivu, táhne se rovnoběžně s již. pobřežím čuchonským od záp. k vých. až k již. cípu jezera Saimy, odkudž se obrací nejprve na sev.-vých., potom na sever. Na záp. i na vých. zbližuje se s pohořím Suomenselka, s nímž mimo to souvisí ještě dvěma příčními hřbety; z těchto západní sluje Hamenselka, východní v jižní části Savonselka, v sev. Karjalaselka. Nejvyšší témě jižního [Čuchonsko]-ska jest Thirismaa (230 m) v okresu Hollole. Všecka uvedená pohoří skládají se dílem z úzkých, táhlých hřbetů, dílem však rozbíhají se v malé písčité planiny. Geologie. Žula a azoické břidlice, které však jenom v Loparských markách sev. od 66° s. š. ve větší rozsáhlosti na povrch vystupují, tvoří nejstarší geologický základ [Čuchonsko] ska. Později následovaly různé doby sopečné, jež vytvořily vrstvy žulové (též diorit, gabbro, hypersthen), pokrývající nyní největší čásť země Horniny sopečné scházejí úplně, rovněž útvary usazené s fossiliemi. Nejdůležitější období v geologickém vývoji [Čuchonsko]-ska tvoří doba ledová. Jako za našich dnů Gronsko, tak bylo také [Čuchonsko] druhdy úplně pokryto ledem, jak o tom bezpečně svědčí četné rýhy ledovcové, zpodní morény, bludné balvany, hráze z diluviálních štěrkův a písků, zvané asar, a v nejjižnějších končinách země také morény konečné; že ledovce tlakem a smýkáním povrch [Čuchonsko]-ska značně změnily, o tom není pochybnosti. Zalednění země postupovalo asi od sev.-záp. a mizelo směrem opačným; důkazem toho jest směr stop ledovcových, směr údolí i jezer, jimiž údolí se naplnila. Když spousty ledové s povrchu [Čuchonsko]-ska zmizely, počalo znenáhla též ubývati vodstva stojatého, neboť vody shromážděné v proláklinách výše položených prorazily si cestu do pánví nižších a vytvořily ono množství peřejův a vodopádů čuchonských. Vodpisně náleží [Čuchonsko] k nejpamětihodnějším končinám zeměkoule; jenom jezera pokrývají devítinu vší rozlohy (11,2%, v St. Michelslänu docela 24%) a s bažinami i blaty zabírá vodstvo dokonce třetinu země. Z největšího dílu náleží [Čuchonsko] k oblasti moře Baltického a toliko sev.-vých. okraj odevzdává vody své Severnímu Ledovému moři a moři Bílému. Do moře Baltického vlévají se (směrem od sev. k jihu): Tornea, pomezná řeka naproti Švédsku, jež po lev. bř. vnímá z [Čuchonsko]-ska pomezný Muonio-elf, Namijoki a Tengeliö, Kemijoki, vnímající v pravo Luirojoki, Kittinenjoki s hojnými pří. toky, Raudanjoki a mocný Ounasjoki, mimo to pak sesilující se v jezeře Kemiträsku vodami řek Käsmäjoki a Koykönenjoki, Simojoki mohutný Ijojoki, sbírající vody své z četných jezer ve středu gubernie uleaborské a vnímající v pravo Siurnajoki, Ulea nebo Oulujoki, vytékající z velkého jezera Ulea, Siikojoki, Pyhäjoki, Isojoki s přítokem Wääräjoki, Raumo, Kockolajoki, Esse, Lappojoki, Storkyro, Hongajoki, Kumo-elf (Kokemäenjoki), Kymmene, vytékající z velkého jezera Päijänne do Čuchonského zálivu, a Wuoksen, výtok jezera Saimy v Ladožském jezeře ústící. Mohutný je též Pieliself, odvádějící vody jezera Pielisjärvi do jezera Pyhäselkä. K oblasti Severního Ledového moře náležejí: pomezný Tanaelf nebo Tenojoki, Paatsjok i nebo Pasvigelf výtok to jezera Enare, jež z [Čuchonsko]-ska přijímá Waskojok ia zlatonosný Ivalojoki. Lut, Nuortijoki, Tipasjoki, Kunsajoki, Nierajoki a Jechovka zasahují toliko vrchoviskem na půdu čuchonskou, naproti tomu Kitkajoki do Kovdy a Pisto do Kemu odvádí vodstvo z území dosti rozsáhlého. Jezera čuchonská při velké rozloze své nevynikají hloubkou, neboť i nejhlubší z nich nedosahuje 100 m; směrem od jihu k sev. hloubky ubývá a zejména jezera Enare, Ylikitka a Ufea jsou mělká. Všecka větší jezera jsou mocně rozčleněna a poseta množstvím ostrovů. Četné peřeje a slapy, jimiž voda z jezer výše položených do nižších se odvádí, poskytují znamenitou vodní sílu pro závody průmyslové, avšak užito jich za tím účelem v rozměrech toliko nepatrných. Nejhojněji seskupena jsou jezera v území lemovaném na sev. hřbetem Suomenselka a pohořím Salpausselka na jihu, tedy jižně od 64° s š., a tvoří tu tři skupiny dobře od sebe oddělené, a to: skupinu savolaksskokarelskou, východotavastlandsou a západotavastlandskou. Savolaksskokarelská skupina v jihovýchod. Č-sku zabírá asi šestinu celého velkoknížectví, z čehož opět největší díl, totiž asi 64 000 km3, odevzdává vody své jezeru Saimě a odtud řekou Wuoksenem jezeru Ladožskému. Nej důležitější jezera skupiny této jsou: Porovesi, Onkivesi, Kallavesi, Haukivesi, Unnukkajärvi, Kermajärvi, Juojärvi. Pielisjärvi (1100 km2), Pyhäselkä, Orivesi, Puruvesi, Pihlajavesi a jižní nebo vlastní Saima. Saima v plné rozsáhlosti své od Wilmanstrandu až k sev. cípu svému zaujímá asi 6800 km2. Na jihových. konci jeho prorazily si spousty vodní cestu žulovou hrází pohoří Salpausselka; jest to Wuoksen, tvořící v délce 360 m nádherné peřeje Imatru (35 m vys.), a spěje do jezera Ladožského. Výborná vodní cesta po Saimě vyžadovala dávno již přímého spojení s Čuchonským zálivem, které provedeno v [Čuchonsko] 1845-58 Saimským průplavem, který počíná u Lauritsaly, ústí u Wiborgu, jest 59 km dlouhý, 11 88 m široký a 2.67 m hluboký. Východotavastlandská skupina, jejíž hlavním odtokem jest řeka Kymmene, zaujímá 40.463 km2; největším jezerem jejím je Päijänne (1142 km2), k němu pak druží se Muurrejärvi, Alvejärvi, Kolima, Keitele (681 km2), Kivijärvi, Kuhnamaanjärvi, Saarijärvi, Leppävesi, Pielavesi, Nilakkavesi a Konnevesi. Skupina západotavastlandská a satakuntská, jejíž vody Kumoelf do Botnického zálivu odvádí, zabírá 35 759 km2; nejdůležitější jezera její jsou: Ätsärijärvi, Visuvesi, Tarjannes, Ruovesi, Palovesi, Pyhäjärvi, střední pánev celé skupiny, Pälkäneenvesi, Längelmävesi, Roine, Mallasvesi, Kulovesi, Rautavesi, Liekovesi. Severvní [Čuchonsko] má také značný počet jezer, ačkoli jich není takové množství jako na jihu; vynikají tu Olulujärvi nebo Ulea (984 km2), které pro mělkost svou bývá zváno také Uleaträsk (bažina Ulea), Puhosjärvi, Jongunjärvi, Ylikitka, Kemiträsk, Paanajärvi a Enare nebo Inare (1421,4 km2). Bažiny a blata rozšířeny jsou hojně po celé zemi. Podnebí [Čuchonsko]-ska jest celkem zdravé, zejména na pobřeží a ve vzdálených krajinách lesnatých, zároveň pak jest v poměru k zeměpisné šířce země velmi mírné, a mimo Skandinavii nemůže se žádná země v téže šířce k [Čuchonsko]-sku řaditi. Obnášíť průměrná roční teplota v Mariehamnu na Alandských ostrovech +5°C, v Muonionisce na 68° sev. šíř. -2,6°C, v Tornea -0,5°C, v Uleaborgu + 0,6°C, v Karlő + 1,9°C, v Helsingforsu + 3,6°C, ve Sweaborgu + 4'5°C, v Abu + 4.6°C; Helsingfors má v lednu průměrnou teplotu -6,7°C, v červenci + 16.8°C, kdežto normální teplota v téže zeměpisné šířce obnáší -15.7°C a + 13 5'' C. Při tom ovšem není vyloučeno, že v zimě, jež trvá od řijna do května, dosahují mrazy až -30-40°C, v létě pak že teploměr stoupá až na 30°C. Příčinou tohoto příznivého podnebí jest především poloha země při Baltickém moři a veliké množství větrů poledních; Hallstrőm (Klimatologiska anteckningar i Finland, Helsingfors 1860 a 1871) udává na 1000 větrů průměrně 347 větrů jižních a jihozáp., pro Helsingfors 505 a pro Alandské ostrovy docela 514 větrů poledních. Nicméně jest ráz čuchonského podnebí nordický s dlouhou, studenou zimou, krátkým, teplým létem a náhlými přechody mezi oběma, ba v létě objevují se i téhož dne veliké rozdíly mezi poledním vedrem a citelným chladem nočním. Jaro jest velmi krátké, led na řekách a jezerech mizí mezi 20. dubnem a 20. květnem. Na pobřeží není sice o mnoho tepleji, než ve vnitrozemí. přece však tam pro hojnější deště a rosu zrají plodiny dříve, a také podzim déle trvá. Množství srážek jest na pobřeží značnější než ve vnitrozemí; Helsingfors má průměrně 522 mm srážek, Wiborg 642 m, jižní svah pohoří Salpausselka na 700 mm. Měsíce květen a červen jsou velmi suché, srpen a září vykazují nejvíce deště. Květena. Mezi rostlinami buněčnými, které po době ledové na povrchu se objevily, jsou v [Čuchonsko]-sku mechy a lišejníky hojně rozšířeny a četnými druhy zastoupeny. V bažinatých končinách vyvinuly se z mechů mohutné vrstvy rašeliny až 15-20 m zhloubí. Po lyšejnících terčovitých, které nejprve pokryly lysé skaliny, následovaly různé rody větevnaté, jako Stereocaulon a lišejník sobí (Cladonia), které střídavě s mechy pokrývají větší díl půdy lesní a povrch bezlesých tunder na severu. Podlé udání Ignatiova (Finlands Geografi, Helsingfors, 1881) vykazuje [Čuchonsko] 1072 rostlin cevnatých, a to 712 dvojděložných, 315 jednoděložných a 49 cevnatých tajnosnubných. Velký počet rostlin jednoděložných jest v [Čuchonsko] sku, jako na severu vůbec, zastoupen hlavně různými travinami a sítinami, jež na rozsáhlých bažinách a blatech v četných druzích rostou, naproti tomu však počet stromů jest mnohem skrovnější než ve střední Evropě, poněvadž modřín, jedle, javor, mukyně (. Sorbus Aria L.), bez, šeřík, břečtan a j. do [Čuchonsko]-ska již nezasahují a dub vyskytuje se toliko v teplejších končinách jihozápadních. Jasan dosahuje na severu po 61° 30 s. š., javor po 62°, lípa (°-Tilia ulmifolia) po 63° 30', olše obecná (Alnus glutinosa L.) k sever. cípu Botnického zálivu a bříza ještě něco dále; smrk objevuje se ještě na 69° 30' sev. šíř., kdežto borovice a osika, zvláště však olše šedá (Alnus incana L.) nejdále na severu (u 70° s. š.) se daří. Více než polovice [Čuchonsko] ska pokryta jest lesy, nejvíce jednotvárnými lesy černými, v nichž převládá borovice, místy však také smrk jest zastoupen; na jihu však, kde jalovec mnohdy vyrůstá ve stromy 6-10 m vysoké, tvoří břízy, olše, osiky a jasany značné lesy zelené. U velkém množství rozšířeny jsou po lesích maliny a ostružiny, zejména ostružina nízká, domácím jménem suomuurama zvaná (Rubus Chamaemorus L.), a ostružina severní nebo mamura, od Švédů nazývaná akerbär (Rubus arcticus L.), potom různé druhy borůvek a brusin, zvl. Vaccinium uliginosum L. a Vccinium Oxycoccos L; obyvatelstvo sbírá je velmi pilně. Zvířena. Na sev. tundrách vyskytuje se sob dosud divoce, v lesích na jihu také los, ačkoli dosti pořídku. Jelena a srnce [Čuchonsko] již nemá, také náš zajíc a koroptev neobjevují se dále na sev. než do gub. wiborské; naproti tomu hojný jest po celé zemi malý a v zimě sněhobílý zajíc alpsky (Lepus variabilis Pall.). Šelmy v hojném počtu zastoupené řádí ne. milosrdně ve skotu i bravu; odměny za hubení škodné zvěře obnášejí průměrně ročně 40.000 marek a průměrný počet ukořistěných šelem činí ročně 99 medvědů, 149 vlků, 430 rysů, 4306 lišek, 81 rosomáků, 262 vyder, 146 kun a 1647 hranostajů. Výnosná je též honba na divoké kachny, sluky. bekasinky, hlavně však na tetřevy, tetřívky a jeřábky. Sladké vody čuchonské neoplývají sice již takovým množstvím ryb jako dříve, přece však poskytují dosud hojně ryb, zvláště lososovitých a pstruhovitých, jako Corregonus albula, Corregonus lavaretus, Thymallus vulgaris, dále štiky, okouny a j. Obyvatelstvo, které roku 1815 čítalo 1, 095. 957 duší, r. 1830 1,372 077 duší, rozmnožilo se do r. 1885 na 2,203 358 a do r. 1889 na 2. 338,404 duše. Přes to jest země velmi řídce zalidněna, tak že na 1 km2 připadá toliko 7 duší; hustota obyv. jest velmi nerovnoměrně rozdělena: nejvíce zalidněna jest gubernie nylandská se 20 obyv. na 1 km2. po ní následují abo-björneborská se 16 dušemi na 1 km2, tavastehuusská se 12, wasská s 9, wiborská a st. michelská s 8, kuopijská se 7 a konečně uleaborská s 1'4 duše na 1 km2. Dle pohlaví bylo r.. 1889: mužů 1,152.111, žen 1,186.293, tak že na 100 mužů připadly 104 ženy. Co se pohybu obyvatelstva týče, počítáno Počet přistěhovalců r. 1889 obnášel 48.843 duše, kdežto toliko 48.557 duší ze země se vystěhovalo. Obyvatelstvo měst a městysů, kterých jest 42, většinou (23) míst obchodních, při zálivech Botnickém a Čuchonském, tvoří 9% všeho obyvatelstva, ačkoli v novější době také v [Čuchonsko]-sku rozmnožování venkovského obyvatelstva není v přiměřeném poměru se vzrůstem měst. Nejlidnatější města jsou (1890): Helsingfors se 65.535 obyv., Abo s 31.671 ob., Tammersfors s 20.483 ob., Wiborg s 20 348 ob., Uleaborg s 10.592 ob. Počet vesnic r. 1885 obnášel 9916, obydlených domů bylo 300 236. Náboženským vyznáním hlásí se největší díl obyvatelstva k církvi evang. vyznání lutherského. totiž 2,293.889 duší, potom následují pravoslavní počtem 42.222 duše (nejvíce v gub. wiborské 32.041, pak v Kuopiu 8628, nejméně v gub. wasské 84 a uleaborské 14, kdežto Tavastehuus vůbec jich nemá) a konečně římští katolíci počtem 2293 (toliko v Nylandu 2120 a Wiborgu 173). Podlé původu a národnosti shledáno při sčítání r. 1880: 1,756.381 Čuchonců (85%), 294.876 Švédů (14%), 4195 Rusů, 1720 Němců, 961 Loparův a asi 1000 cikánů; roku pak 1889 odhadnuto: 1,992.000 Čuchonců, 338.500 Švédů, 4650 Rusů, 1800 Němcův a 1000 Loparů. Z těch (1880) narozeno bylo mimo zemi celkem 14.052, a to: v Rusku 7947, Švédsku 3693, Norsku 196, Dánsku 87, Německu 522, Velké Britannii 102. Vzděláním a společenským postavením udržují se v popředí Švédové a jazykem jejich dovede hovořiti skoro každý vzdělaný obyvatel [Čuchonsko]-ska; obývají na pobřeží Čuchonského zálivu od ústí řeky Kymmene na západ, totiž v guberniích nylandské, abo-björneborské, Österbottnii a na ostrovech Alandských. Čuchonci dělí se již ode dávna ve tři kmeny jazykem i obyčeji úzce spřízněné, totiž Kväny na sev. a sev.-záp., Tavasty (hlavní kmen) ve středu a na jihu a Karelce na východě. Jsou veskrze lid silný, dobře vyvinutý, postavy prostřední; vlasy, které jsou světle plavé až zlatorusé, bělostnou pletí a očima modrýma nebo modrošedýma liší se nápadně od snědějších Slovanů, tak že mezi Rusy vzniklo pořekadlo »Plavý jako Čuchonec«; Tavastové pak jsou světlejší pleti a zavalitější postavy než Karelci. Domy (pirtti) jsou dřevěné, nízké, ale dosti prostranné; té. měř každý selský dům má prostrannou koupelnu, neboť časté koupání jest starým obyčejem Čuchoncův, a každý hospodář i čeládku k němu nabádá. Národní kroje z velké části vymizely a vyskytují se toliko v několika okresích hlavně mezi Karelci. Povahou jsou poctiví, věrní, vytrvalí, pohostinští, naproti tomu však tak konservativní, že až do zbytečné tvrdošijnosti zabíhají, zdlouhaví, mstiví, zejména byli-li někým úmyslně podrážděni, a zhusta oddáni pijáctví. Jinak zachovala se mezi Čuchonci vzácná čistota mravní a zvláště šetrnost k cizímu majetku je význačným rysem povahy čuchonské, k ní pak druží se horoucí láska k vlasti a svobodě. K cizinci Čuchonec chová se celkem zdrželivě, ačkoli ho přijme s nejupřímnějším pohostinstvím; také lpí na starých zvycích a jest nepřítelem všelikých novot. Severním Čuchoncům vytýká se úskočnost i prohnanost a jižní soukmenovci jejich strachovali se jich dříve jako mocných čarodějů; ve středověku Čuchonci vůbec měli pověst čarodějníkův, a ještě za válek třicetileté a nordické přičítány úspěchy zbraní švédských kouzlům čuchonských čarodějů. Nejen v kroji, nýbrž i v mravech zachovali Čuchonci mnoho ze starého rázu národního, na př. obřady svatební. Křesťanské svátky církevní slaví se veselými hrami a průvody, zejména vánoce; důležitým dnem slavnostním jest den Všech svatých, kterého po celé zemi slaví se obžinky veselými písněmi a různými pověrečnými obřady; Čuchonci vynikají neobyčejným nadáním básnickým i hudebním a mají veliké množství národních písní. p. Čuchonský jazyk je nejtypičtější ze všech uralských jazyků. Vlastní čuchonština (Suomi) má samohlásky a, a, ä, e, ö, o, i, y (vysl. ű), u. Souhlásek má málo, z českých jí scházejí č, š, ž, ď, ťn, r, fb,; hlásky g, d má jen v písmě před jinými souhláskami. Skupin souhláskových nemiluje, nestrpí jich více než dvě a to jen v středu slov. Protože právě v čuchonštině je nejdůsledněji provedena t. zv. vokálová harmonie, nesmí se v témž slově nikdy setkati tvrdé (a, o, u) a měkké (ä, ő, y) samohlásky; e, i jsou neutrální. Suffixy ovšem řídí se kmenem; srov. Suoma-lainen (Čuchonec), Venä-läinen (Rus). Kmenotvorba i flexe děje se pouze suffixy a je velmi bohata a rozmanita. Způsob jest agglutinující, t. j. pro každou modifikaci významu je určitý suffix a pro vyznačení různých vztahů téhož slova kupí se suffixy na sebe; na př. kala (ryba), allat. kala-tle (plur. kalo-i-lle), moje ryba kala-ni, allat. kalalle-ni (plur. kalo-i-lle-ni). Substantivum nemá rodu, číslo má dvoje (sing., plur.), pádů však 15, při čemž ještě gen. a objektiv mají společný tvar; na př. silmä (oko), indefinitiv silmä-ä, gen. silmä. n, essiv silmä-nä (zcela v oku, jako oko), inessiv silmä-ssä (v oku), elativ silmästä (z oka), illativ silmä-än (do oka), adessiv silmä-llä (u oka), ablat. silma-ltä (od oka), allativ silmä-llä (k oku), abessiv silmä-ttä (bez oka), mutativ silmä-ksi (v oko přeměněn), prosekutiv silmä-tse (skrze oko), komitativ silmä-ne (s okem), instrum. silma-n. Plur. silmä-t, gen. silm-i-en, ess. silm-i-nä atd. Adjektivum je před substantivem a shoduje se s ním v čísle i pádě (vlivem švédštiny a ruštiny) na rozdíl od ostatních jazyků uralských, kde se adjekt.. formálně nemění. U zájmen sluší vytknouti, že possessivum vyjadřuje se příponou a relativum má jedinou formu: joka. Čuchonské sloveso je nejvyvinutější ze všech v uralských jazycích. Z kmene základního tvoří se kausativa, reflexiva, passiv atd. Jednoduché tvary z časů mají durativ a aorist, ale mimo ně je řada časů opsaných. Ze způsobů je indikativ, konjunktiv, kondicionál, optativ-permissiv a imperativ. Infinitivní a participiální tvary jsou velmi četné. Na př. juo-n (piji), juo-ttaa-n (napájím), juo-ta-taa-n (dávám napájeti); rakastan (miluji), rakaste-taa-n (jsem milován), rakastella-n (milkuji), rakasta tta-n (lásku vzbuzuji), rakasta-te-lla-n (často lásku vzbuzuji) atd. Časování znázorníme příkladem: durat. rakasta-n, --,-mme, -tte,-vat (miluji,.-eš atd.), aor. rakast-i-n,-t atd., perf ole-n,. t, on-rakastanut, olle-mme,-tte, o-vat rakastanat, plusqupf. oli -n,-t atd., rakastanut, ol-i-mme atd., rakastaneet. fut. ol-e-n atd. rakastava, ol e-mme atd., rakastavat, konj. rakasta. ne-n atd., kondic. rakasta-isi-n atd. optativ-permiss. rakasta- (ko)-o-n, imper. plur. rakasta-kaa-mme. Negativní tvary jsou opsané: dur. e-n, e-t, ei, e-mme, e-tte, ei he rakasta' (nemiluji atd.). V číslovkách je soustava desetinná. Sloh následkem agglutivních tvarů a oblibou vazeb participiálních a infinitivních má zvláštní ráz.-Slovníky čuchonské jsou Rennwallův (čuchonsko-lat.-něm. 1826); Rothstenův (lat.-čuch. 1864), Godenhielmův (něm.-čuch.), Ahlmannův (švéd.-čuch. 1874) a zvl. Lönnrotův (čuch.-švéd. 1866-80).-Grammatiky máme na př. Strahlmann, Finnische Sprachlehre (1816); Kellgrén, Grundzüge der finn. Spr. (1847); Eurén, Finsk. Spräklära (1849); Jahnson, Finska spräkets satslära (1871); Ujfalvy & Hertzberg, Gram. finnoise (1876). Kř. Čuchonská literatura je neveliká, také dosti mladá, ale rázovitá. Nejstarší spisy jsou jako jinde obsahu náboženského, jmenovitě překlady bible. První kniha čuchonským jazykem tištěná vyšla r. 1544 v Abo z péra Mich. Agricoly, tamějšího biskupa, náboženský to traktát. Týž vydal r. 1548 překlad Nového a 1552 překlad části Starého zákona. Úplná bible vyšla roku 1642. Mimo Písmo vycházely pouze drobotiny pro lid jazykem dosti znešvařeným. Avšak ačkoliv nebylo literatury tištěné, žila literatura přece v lidu ústním podáním. Písně a bajky zpíval a vyprávěl si lid čuchonský v dlouhých dobách zimních a má jich bohatství veliké. Tohoto bohatého pramene lidové poesie všímali si i badatelé od té doby, co v Abo roku 1640 založena byla universita. V dissertacích jejích ze XVII. a XVIII. stol. nalézáme dosti přísloví, čarodějných říkání, popěvků lyrických i epických básniček lidových.Porthan (†1804) získal si velikých zásluh o sbírání jich (De poesi fennica 1766). Na jejich základě sestavovali čuchonskou mythologii již Lencquist (Specimen acad. de superstitione veterum Fennorum 1782) a Ganander (Mythologia fennica 1789). Sbírka hádanek lidových vyšla r. 1783). Národní probuzení Čuchonův datuje se od počátku tohoto století, jmenovitě od r. 1808, kdy sloučeny byly všecky kraje pod žezlem ruským. Položeny byly hráze kulturnímu vlivu Švédska, národ se emancipoval a pilně počal si všímati všech zbytků své minulosti a rázovitosti. Gottlund, Poppius, Schröter, Topelius, Becker, Lönnrot pilně sbírali lidovou literaturu. Rozvoj samostatné literatury podpírala sama universita v Helsingforsu (od r. 1828) a tamtéž založená r. 1831 literární společnost (. Suomalaisen Kirjallisunden Scura), která si ustanovila spisovný jazyk vybrousiti, národní literaturu všemožně podporovati a spracovati vše, co v národopisné příčině je významno. Judén, Becker, Lönnrot vydali mnoho dobrých spisů pro lid.Mnoho k očištění jazyka přispěl Beckrův týdenník Turun Wiikkoçanomat (od r. 1820). Lönnrot sám vydal 7077 přísloví (Suomen kansan sanalaskuja 1842), 2188 hádanek (Suomen kansan arvoituksia 1844) a zaříkání (1880), zvláště však sbírku epických písní lidových, slavnou Kalevalu nejprve r. 1835 ve32 zpěvích (12 000 veršů), r. 1849 v 50 zpěvích (23.000 veršů). Dále vydal r. 1864 Kanteletar, skvostnou sbírku 592 starých písní lyrických a 50 ballad. Eero Salmelainen (Erik Rudbeck) obstaral vydání 4 svazků pohádek a bajek (Suomen kansan satuja ja tarinoita 1854-62). Kalevala způsobila značný ruch mezi evropskými filology, neboť znamenitě přispěla k otázce o původu a vzniku eposu, kteráž zvláště germanisty a klassické filology (Homérovská otázka) zajímala. Ona dostala se do literatury světové a tím otevřela její brány celé čuchonské literatuře vůbec. Kulturněhistorický význam její jest vsak i v tom, že dává nahlížeti do před. historické minulosti čuchonského národa. Lidové písně (runo, plur. runot) bývají skládány čtverstopým trochejem bez rhythmu. Také rým schází, za to je hojná alliterace. Verš řídí se kvantitou, která liší se od přízvuku, což dodává písni zvukové barvitosti. Tyto písně zpívají pěvci (runolainen) jednotvárnou melodií za průvodu kantele (zvl. druh harfy). Význačný bývá přednes písní zaříkávacích, čarodějných, jež ve východních končinách ještě lze slýchati. Nauková literatura je dosud zastoupena grammatickými a lexikálními pracemi, studiemi zeměpisnými a lidopisnými (hlavně v časopise Suomi od r. 1841), pak všelikými učebnicemi a pod. Z folkloristů vynikají Borenius, Genetz, Krohn, Porkka, Sjoeros, Mustakallio a j. v. Koskinen je proslulý dějepisec, Ahlquist proslul studiemi národopisnými atd. Cenná je také literatura o Čuchonech v jiných jazycích, na př. studie Castrénovy, Schiefnerovy, Retziovy atd. V moderní poesii vynikli Oksanen (Ahlquist), Suonio (Krohn), Alexis Kivi a j. Z belletristických časopisů budiž uvedena Valvoja. Dobrá je anthologie Tengströmova (Finská anthologie), a Porthauova: Opera selecta (1857-73), pak Elmgrénův přehled Oefnersigt of Finlands literatur (1861-65, 2sv.). Rozpravy o literatuře čuchonské jsou na př. v Archiv f. d. Studium neuerer Sprachen nebo v Jahrbücher d. Lit. aj. Konečně připomínáme, že Čuchonci hojně překládají z cizích jazyků; z češtiny přeložil některé básně Ahlquist. Kř. Výživa obyvatelstva spočívá hlavně v orbě, lesnictví, chovu dobytka, lovu a rybářství. Orb a, ačkoli ode dávna jest předním pramenem výživy, trpí přece nad míru nepříznivým podnebím; je-li léto deštivé a chladné, neuzraje obilí ani v teplejších krajinách jižních a přímořských. Žito a zemčata (tyto teprve od r. 1762) jsou plodiny nejvíce pěstované, k nim pak řadí se dále ječmen, oves, pohanka a v gubernii abo-björneborské také něco pšenice. Len nacházíme více ve vnitrozemí než na přímoří, chmel nejvíce v jižních končinách země, mimo to pak tabák, boryt barvířský (Isatis tinctoria) a mnoho zeleniny. Pohanka a len daří se až po 64° s. š., konopí až po 66°, zemčata pak všady, avšak nejsou tak moučnatá jako ve střední Evropě. Žito a ječmen, ačkoli již na polárním kruhu každého druhého nebo třetího roku podléhají pohromám, daří se výjimečně přece v nížině jezera Enare na 69° s. š. Pohanka seje se velmi hojně v Karelii, Savolaksu a Tavastlandu. Nejúrodnější končiny [Čuchonsko] ska jsou vlastní [Čuchonsko] a Šatakunta, jakož i jižní kraje Österbottnie, potom Tavastland a Nyland, kdežto Karelie a Šavolaks mají půdu poměrně špatnou. R. 1887 sklizeň [Čuchonsko]-ska obnášela 4,588.820 hl žita, 5,015.065 hl ovsa, 2,157.754 hl ječmene, 141.657 hl hrachu, 17.075 hl pohanky, 167.490 h směsky a 5,592.990 hl zemčat. Avšak výnos orby jenom málo kde jest s to, aby uhradil spotřebu země, pročež [Čuchonsko] musí nedostatek tento nahrazovati dovozem z ciziny, hlavně z Ruska (r. 1887,88 pocházelo z Ruska 97% všeho přivezeného obilí a mouky), Německa, Švédska a Dánska; oves čuchonský, který se vyváží, směřuje hlavně do Velké Britannie, Švédska, Norska a Dánska. Sadařství jest velmi obmezeno nepříznivým podnebím. Jediný druh ovoce, který v jižním [Čuchonsko]-sku ještě dosti dobře se daří, jest jablko; nejvíce ovocných stromů mají AboBjörneborg,Nyland a Tavastland, kdežto kolem Uleaborgu jabloň a třešeň už se nedaří; planá jabloň vyskytuje se dosti daleko na severu v Tavastlandě, hruška nejčastěji v Nylandě kolem Borga; slívy pěstují se toliko tu a tam a vinná réva, která v Abu časem i dozrává, objevuje se toliko jako zvláštnost. Půdy vzděláno jest poměrně málo, toliko 3% rozlohy (r. 1887: 1,945 043 tuny po 49,36 aru), 10% zaujímají lučiny, kdežto 24% připadají na jezera, bažiny a rašeliny a 56% na lesy. Lesy (77% borových, 12% smrkových, 11% zelených) pokrývají ohromná prostranství, poskytují velikou hojnost dříví pro lodi, dříví stavebního i paliva, dále dřevěné uhlí, dehet, smůlu, terpentin, potaš, a tvoří vedlé chovu dobytka, lovu a rybářství hlavní bohatství země. Lesní hospodářství jest dobře upraveno a nesmyslné kácení lesů, které se dříve povážlivou měrou rozmáhalo, bylo zamezeno; 14,250.000 ha lesů jest majetkem státním (1887), ale vynáší průměrně toliko 1 mill. marek. Prkna a dehet vyvážejí se z čuchonských lesů hlavně do Velké Britannie. Chov dobytka a živnosti s ním spojené činí v novější době stále větší pokroky. R. 1887 počítáno v [Čuchonsko] sku 258.666 koní, 1,249.877 kusů hovězího dobytka, 1,042.789 ovec, 18.700 koz, 184.755 kusů vepřového dobytka, 60.236 sobů (jenom v gubernii ulea- borské) a 243.777 kusů drůbeže. Koně čuchonští jsou sice malí, ale silní a vytrvalí (chov jejich kvete zvláště v Tavastlandu), a skot domácí byl hojným křížením s cizími plemeny značně ušlechtěn. Při nedostatku píce užívá se v některých krajinách v zimě za krmivo chaluh, vřesu, sobího lišejníku, ba někdy i sušeného listí stromů. Velké ztráty na dobytku trpí Čuchonci řáděním šelem, ačkoli vláda všemožně pečuje o hubení jich a platí za to velké odměny (r. 1885 zahubeno šelmami 6828 zvířat domácích, mezi nimi 4467 ovec a 1340 sobů). Honba na zvířata, poskytující vzácné kožešiny, vykazuje značný výnos, neméně též lov lesního a vodního ptactva. Důležitým odvětvím u výživě jest také rybářství, jež se provozuje nejen na moři, nýbrž i v řekách a jezerech; lososi loví se ve všech větších řekách, mihule u všech vodopádů, dále úhoři, štiky, okouni, kapři a j. V Botnickém zálivě loví se tuleni, v některých vodách též perlové lastury a v některých místech pobřežních i mořští raci. Hornictví nemá velkého významu; země chová sice rudu železnou, olověné rudy, kyz měděný, něco zlata, augit, živec, tuhu, smaragdy a j., ale doly na magnetovec na ostrově Degerö jsou skoro vyčerpány a výtěžek z rudy bahenní (r. 1883-87 průměrný výtěžek železa litinového 1,121 788 pudů, kujného železa 894.427 pudů ze 43 vysokých pecí a 44 hamrů) nepostačuje ani spotřebě domácího průmyslu železářského; zlatonosné ryže řeky Ivalojoki vykazují rok od roku skrovnější výtěžek. který v posledních létech klesl na několik kilogr., měď dobývá se u Pitkäranty, potom těží se něco cínu. Sůl a uhlí scházejí úplně. Nejvíce kvete hornictví v záp. končinách Nylandu. Výborné žuly dobývají v korunních lomech na dvou ostrůvcích u Piterlaksu při Čuchonském zálivu, a kámen tento, jenž leštěním nabývá překrásného vzezření, vyváží se v ohromném množství k monumentálním stavbám do Petrohradu. Průmysl čuchonský učinil v posledním dvacítiletí veliký pokrok, a vláda nešetří ani namáhání ani peněz, aby jej povznesla; z obyvatelstva zabývá se 7% průmyslem, obchodem a plavbou. V činnosti této převládá hlavně spracovávání surovin, jež poskytují rozsáhlé lesy a chov dobytka; tu pak přední místo zaujímají pily a koželužny, k nimž v nejnovější době druží se výroba massy papírové. R. 1887 počítalo se v celém velkoknížectví 6951 továren a cena výroby jejich činila 151,252.000 rublů. Hlavní odvětví průmyslová jsou: TABULKA Počet menších závodů, jejichž roční výroba klesá pod 1000 rublů počítalo se 762 s úhrnnou cenou výroby 3,474.000 rublů. Počet dělníků zaměstnaných v závodech průmyslových obnášel 54.544. Kromě toho bylo v l. 1886 až 1888 činno 51 lihovarů s výrobou 861.000 hl, 46 pivovarů, 29 továren na tabák a 8 továren na sirky. Obchod [Čuchonsko]-ska jest sice živý, ale v posledním desetiletí klesá, při čemž ještě dovoz vykazuje značnější položku než vývoz; roku 1889 byla úhrnná cena obchodu čuchonského 236,200.000 marek ve zlatě (dovoz 133,500.000, vývoz 102,700.000), r. 1890: 233,000.000 (dovoz 140 600.000, vývoz 92,400.000) marek ve zlatě, kdežto r. 1882 obnášela úhrnná cena jeho 286,927.517 marek (dovoz 167,054.387, vývoz 119,873.130) a r. 1883: 264 600.000 marek (dovoz 149 000 000, vývoz 115,000.000). Nejdůležitější zboží dovozné a jeho cena r. 1890 bylo (v markách ve zlatě): TABULKA Největší podíl na obchodu s [Čuchonsko]-skem mají nejbližší státy, totiž Rusko, Německo, Velká Britannie a Švédsko-Norvéžsko; byloť roku 1890 účastenství jednotlivých států následujicí (v markách ve zlatě): TABULKA Plavba provozuje se měrou rozsáhlou, ačkoli dlouhá zima na drahnou dobu ji přerušuje a mělčiny, skäry, mlhy, časté střídání větrů i bouře značné překážky jí působí; jsouť Čuchonci rození plavci, kteří nejsou zjevem vzácným ani při ústí Temže ani na Guadalquiviru u Sevilly a obstarávají největší čásť (70 %) dovozu a vývozu svého na vlastních lodích. Obchodní loďstvo čuchonské čítalo počátkem r. 1889 úhrnem 2135 lodí o 252.615 tunách, z nichž bylo 336 parníků o 17.454 tunách; r. 1890 připlulo do přístavů čuchonských úhrnem 16.056 lodí o 1,985.147 tunách, z nichž plulo pod vlajkou čuchonskou 12.806 lodí o 1,307.541 tunách, pod vlajkou ruskou 1588 lodí o 77.893 tunách, pod cizími vlajkami 1662 lodí o 599 713 tunách, vyplulo pak úhrnem 16.474 lodí o 2,027.111 tunách, a to pod čuchonskou vlajkou 13.401 loď o 1,343.451 tunách, pod ruskou vlajkou 1412 o 76.901 tunách, pod vlajkami cizími 1661 lodí o 606.759 tunách. Nejdůležitější přístavy celého velkoknížectví jsou Helsingfors, Wiborg a Abo, mimo to však vynikají hlavně vývozem dříví při Botnickém zálivě Tornea, Uleaborg, Brahestad, Gamlakarleby. Jakobstad, Nykarleby, Nikolaistad, Kaskő, Christinestad, Bjőrneborg, Rauma, Nystad, při Čuchonském zálivě Hangőudd, Ekenäs, Borga, Lowisa a Frederikshamn. Helsingfors, Abo, Wiborg, Uleaborg, Nikolaistad a Aland mají školy plavecké, Aba a Helsingfors též školy obchodní. Lodnictví kvete na záp. pobřeží čuchonském zvláště v Ősterbottnii. Důležitou podporou obchodu jsou peněžní ústavy, z nichž zvláště vynikají Čuchonská banka (založ. r. 1811) se sídlem v Helsingforsu, stojící pod dozorem vlády a mající 9 filiálek ve venkovských městech, Čuchonská banka spolková (zal. 1862) se sídlem v Helsingforsu a 18 filiálkami, Severní banka pro obchod a průmysl (zal. 1873) se sídlem ve Wiborgu a Wasaská akciová banka (zal. 1879) se sídlem v Nikolaistadě; k nim druží se (31. pros. 1886) 128 spořitelen se 29 mill-marek vkladů a poštovní spořitelny se 21,200.000 marek vkladů. Míry a váhy jsou sice podlé zákona ruské, avšak užívá se dosud starých švédských. Na základě císařského nařízení z 8. listop. 1865 má [Čuchonsko] v mincovnictví dvojitou měnu, jejíž jednotkou jest čuchonská marka ve zlatě (= 40 kr. rak. čís.), avšak v nejnovější době jeví se se strany ruské vlády snahy odstraniti samosprávu [Čuchonsko] ska v této příčině a zavésti tam peníze ruské. Kommunikace zlepšují se v novější době stále. Větší jezera spojena jsou průplavy, mezi sebou i s mořem. kdežto dopravě po suché zemi slouží dobré silnice a od r. 1860 také železnice. Tyto jsou z největšího dílu majetkem státu, ale zřizovány byly bez jednotného plánu; r. 1891 (1. září) sloužilo dopravě 1876 km železných drah. Nejdůležitější trať vede z Petrohradu přes Wiborg, Helsingfors do Aba, od ní pak odbočuje dlouhá trať na sev. končící v Uleaborgu; trať petrohradsko-aboská má délku 1051 km. Velké překážky dopravě činí doba zimní, zvláště dopravě po vodě, neboť Saimské jezero jest pro plavbu volno toliko 192 dny, Saimský průplav od konce května do konce listopadu, jiná jezera připouštějí dopravu po dobu ještě kratší.-Pošta r. 1889 počítala 385 úřadů, jež dopravily 6,319.974 listův a korresp. lístkův, 877.672 vzorků zboží a tiskopisů a 6,923.161 časopisů. Telegrafní spojení mají všecka větší města. Ústava. Poměr [Čuchonsko]-ska k Rusku jest velmi podoben poměru Norska ke Švédsku. Společným panovníkem a společným zastupováním zahraničním jest země od r. 1809 spojena s říší Ruskou, ostatně však jest úplně samostatna, má vlastní ústavu, vlastní vojsko, peníze a domácí úřednictvo. Ústava spočívá na starém zřízení zemském z dob švédských (z r. 1772 a 1789) a v tomto způsobu potvrzena byla r. 1809 carem Alexandrem I. na sněmu v Borga i manifesty carů Mikuláše I. 24. pros. 1825 i Alexandra II -3. bř. 1855; novým zřízením z 15. dub. 1869 ústava opravena i doplněna a schválena v novém znění od Alexandra II. i od Alexandra III. 14. bř. 1881. [Čuchonsko] jest ústavní monarchií dědičnou v panovnickém rodě ruském a důstojnost velkoknížete čuchonského jest nerozlučna od důstojnosti císaře ruského; vymřením panovnického rodu nenabývá [Čuchonsko] práva voliti sobě velkoknížete, nýbrž tím stává se nastoupivší car ruský, a proto také není pro [Čuchonsko] zvláštního řádu posloupnosti. Při nastoupení vydává car jako velkokníže vždy manifest k národu, v němž zavazuje se šetřiti ústavy a práv obyvatelstva. Práva a povinnosti velkoknížete jsou: udržovati v zemi řád a pokoj, zajišťovati poddaným právní ochranu, říditi státní správu, ustanovovati úřednictvo (které však musí býti původu čuchonského), svolávati stavy v určitém období na sněm a zahajovati jej osobně nebo svým zástupcem, schvalovati zákony od sněmu přijaté a navrhovati mu zákony nové, ustanovovati státní rozpočet, pečovati jako nejvyšší velitel vojska o obranu země a organisaci vojska, zastupovati zájmy [Čuchonsko]-ska naproti státům cizím, udíleti odsouzeným milost a zmírňovati tresty a povyšovati do stavu šlechtického. Velkokníže má veškerá práva, jež k vládě jsou potřebna, avšak moc jeho jest obmezena, neboť neváží jej toliko základní zákony ústavy, nýbrž všecky zákony vůbec platné. Zástupcem panovníkovým jest generální guvernér v Helsingforsu. Národním zastupitelstvem je sněm, jenž dle zřízení z r. 1869 skládá se ze zástupců čtyř stavů, totiž šlechty, duchovenstva, stavů městského a selského. Předsedu stavu šlechtického, který jest zároveň předsedou celého sněmu, jmenuje přímo velkokníže, předsedou duchovenstva je biskup z Abo, předsedy pak stavů městského a selského jmenuje rovněž panovník z počtu vhodných osob jemu navržených. Sněm má sice v zákonodárství slovo rozhodující. schvaluje nebo zamítá zákony, povoluje rozpočet a státní půjčky, avšak nemá práva navrhovacího, nýbrž toliko právo petiční; zákony navrhovati přísluší toliko panovníkovi. Jestliže vláda a koruna některou sněmovní petici zákona schválily, předloží se návrh v příštím zasedání sněmu ku projednání; jenom v otázkách čistě hospodářských jest vláda sama oprávněna zákony vydávati. Sněm má býti svoláván každého pátého roku, avšak od r. 1809 nestalo se tak až r. 1869, od této pak doby schází se pravidelně. Jazykem jednacím a vůbec úředním byla do r. 1863 výhradně švédština, odtud však připuštěna také čuchonština jako jazyk stejně oprávněný. Nejvyšším sborem vládním jest císařský senát čuchonský. Car Alexander I zřídil 6. list. 1811 pro správu [Čuchonsko]-ska trojčlenný výbor v Petrohradě a zvláštního státního tajemníka pro [Čuchonsko], car Mikuláš I. výbor tento r. 1826 rozpustil a podržel toliko státního tajemníka, nicméně r. 1857 Alexandrem výbor zase znovu obnoven; pro vládu v zemi samé ustanovena r. 1809 vládní rada v Abu, která původně čítala 14 členů, nyní však 20, jmenovaných carem na 3 léta, a r. 1816 dostala název císařského senátu. Předsedou senátu jest generální guvernér a sídlem vlády od r. 1819 zároveň pak hlavním městem velkoknížectví Čuchonského Helsingfors. Státní tajemník, jenž od r. 1834 má titul ministrstátní tajemník pro [Čuchonsko], jest ředitelem císařské kanceláře pro [Čuchonsko] a jemu podřízen jest generální guvernér v Helsingforsu, který je zároveň ředitelem policie a velitelem vojska ve velkoknížectví rozloženého. Pomocníkem guvernérovým jest prokurátor, jemuž pří. sluší dbáti toho, aby se zákonů přísně šetřilo a úřednictvo své povinnosti svědomitě plnilo. Prokurátor jest stále v bezprostředním spojení se senátem. Senát má dvě oddělení: pro administrativní správu a spravedlnost, první pak má opět ředitelstva pro politickou správu, finance, orbu a obchod, státní účtárnu, vojenství a záležitosti duchovní a vyučování. Pro administrativní správu rozdělena jest země v 8 gubernií nebo provincií (švéd. län), které opět se dělí v 51 fojtství nebo krajů (härad) a 240 okresů; důležitým obvodem správním jsou též farnosti (socken) počtem 480, jež mnohdy mívají veliký rozsah. Rozloha a obyvatelstvo jednotlivých gubernií obnáší: Ve starší době dělilo se [Čuchonsko] v 9 krajin, jejichž názvů ještě nyní velmi často se užívá; byly to: vlastní [Čuchonsko], nyn. Abolän, Aland, souostroví, jež tvoří nyní härad Abolänu, Nyland, nyn. Nylandslän, Satakunta, nyn. Björneborgslän, Tavastland, nyn. Tavastehuuslän, Savolaks, nyn. St. Michelslän a záp. Kuopiolän, Karelie, nyn. Wiborgslän a vých. Kuopiolän, Österbotten, nyn. Wasalän a již. Uleaborgslän, a Lappmarken, sev. to čásť Uleaborgslänu asi od 67° sev. šíř. na sever. Jednotlivé gubernie spravují guvernéři, nazývaní do r. 1837 zemskými hejtmany. Státní lesy mají zvláštní správu hospodářskou i finanční, oddělenou od ostatních oborův, a řídí je 1 vrchní ředitel, 7 lesních inspektorů, 52 vrchní lesmistři a 565 okresních lesmistrů. Soudnictví jest podřízeno justičnímu oddělení senátu, kterýž jest zároveň nejvyšší instancí ve všech záležitostech civilních i trestních. Jemu podřízeny jsou 3 dvorní soudy v Abu, Nikolaistadě a Wiborgu, nejnižší pak soudy jsou po venkově häradské soudy, na nichž nalézá se häradshöfding se 12 přísedícími ze stavu selského zvolenými, a v jejichž pravomoc náležejí taktéž všecky záležitosti civilní i trestní, ve městech soudy radniční, na nichž zasedají purkmistr a některý počet přísedících z měšťanstva zvolených. Z nálezů těchto soudů jde odvolání k soudům dvorním. Věznic a donucovacích pracoven jest 17. Církevní záležitosti lutheránů v zemi spravuje bisup v Abu (jemuž příslušejí práva arcibiskupa); jemu podřízeni jsou biskupové v Borga a Kuopiu, dále 45 proboštství a 342 pastoráty; pravoslavní podřízeni jsou metropolitovi petrohradskému, katolíci arcibiskupovi v Petrohradě. Všecka vyznání náboženská požívají plné svobody. p. Školství. Dle nového zákona školního z r. 1866 jsou nyní v [Čuchonsko]-sku obecné školy venkovské a městské. O prvopočátečnou přípravu školní dlužno starati se rodičům. V krajinách řídce obydlených založeny jsou školy ambulační. Ze zápasu obou kmenů národních, Švédů a Čuchonců, vyvinuly se v [Čuchonsko]-sku dvě strany, švédská a čuchonská (svekomané a fenomané). Švédové vládnouce po několik století nad sousedy čuchonskými nedovolovali jim přirozeně se vyvinovati a utlačovali mateřský jejich jazyk v úřadech i ve školách. Teprve po r. 1809, kdy [Čuchonsko] připadlo úplně říši Ruské, mohlo také své školství přirozeněji upravovati, jakkoli Švedové rozvoji škol čuchonských nepřáli a zřizování jich stěžovali. Dle sčítání roku 1886 chodilo do škol velkoknížectví Čuchonského celkem 414.908 dětí o věku 7-16 let, nechť již do školek, nebo do škol ambulačních, stálých, nedělních a středních. Stálých škol obecných vykazuje statistika (1887--88) 971, a to 745 čuchonských, 197 švédských, 24 čuchonskošvédské, 1 čuchonskoněmeckou, 1 čuchonskoruskou a tři ruské, celkem s 587 učiteli a 677 učitelkami a 62.893 dětmi. Na venkov vypadá 755 stálých škol se 46.286 dětmi a se 777 uč., na města 216 škol se 16.607 dětmi a 487 uč., průměrně na 1 uč. 36 dětí. Zvláštností čuchonských škol obecných jsou ruční práce pro chlapce, švéd. slöjd, čuch käsityö, zavedené obligátně od r. 1866 (viz Cygnaeus). Dorůstající dívky mohou se dále vzdělávati ve vyšších školách dívčích. Těch bylo roku 1866 52, 14 státních a 38 soukromých, a to 32 švédské, 18 čuchonských a 2 německé, dohromady s 559 uč. a 4.057 žáky, z nichž bylo 2620 národnosti švédské a 1296 národnosti čuchonské. Učitelstvo vychovává se ve 2 seminářích švédských a ve 2 čuch. V těchto dvou vyučují se kandidáti a kandidátky pohromadě. Kurs jest čtyřletý. Vyšší školy nežli národní jsou v [Čuchonsko]-sku lycea, reálky a elementárky, V lyceích pěstují se hlavně jazyky klassické. Elementárky slučují v sobě lyceum i reálku. Celkem jsou v [Čuchonsko]-sku 23 lycea, 19 reálek, 7 elementárek. Kandidáti učitelství pro tyto školy vychovávají se v normálních lyceích. Žádá se na nich universitní studium. Kurs jest jednoroční. Universita založená královnou Kristinou 1640, přeložena byla po velkém požáru z Aba r. 1827 do Helsingforsu. Zařízena jest podle vzoru švédských škol vysokých; i vyučovací řeč jest švédská. Nyní však došlo na některé přednášky v jazyku čuchonském. Na vysoké té škole působí asi 70 učiteIů. Počet posluchačů ve všech čtyřech fakultách jest asi 1300. Vědecký život soustřeďuje se ve společnosti nauk založ. r. 1833 (Finska Vetenskaps-Societet), jejíž publikace ukládají se v orgáně »Acta societatis Scientiarum fennicae«, dále ve společnosti pro čuchonskou literaturu, společnosti pro starožitnosti čuchonské, společnosti »pro fauna et flora fennica«, hospodářské společn. v Abu a. j. Technicky vdělává se studentstvo na škole polytechnické v Helsingforsu. Ústav ten vykazuje asi 30 učitelů a 100 posluchačů. Ze škol odborných má [Čuchonsko] 7 škol plaveckých, 6 obchodních, 11 hospodářských, 8 průmyslových, 1 vojenskou. Ústavy humanitní zastoupeny jsou 5 ústavy pro hluchoněmé, 2 ústavy pro slepce, 1 pro blbé, četnými nemocnicemi a j. Kký. Finance čuchonské jsou dobře spořádány; rozpočet na r. 1891 vykazoval přebytek 16,921.604 marky při 55,603.138 markách příjmův a 38,681.534 markách vydání, kdežto přebytek z r. 1890 obnášel 15,300.000 marek. Hlavní položky v rozpočtu obnášely: TABULKA Platy duchovních, soudců prvé instance a některých nižších úřadů nepřijímají se do rozpočtu. Státní dluh dne 1. ledna 1891 obnášel 82,126.697 marek; úrok není sice vysoký (4% a 3,5%), avšak mimo vnitřní dluh 5,898.600 marek učiněny byly veškery půjčky u bank zahraničních. Vojsko má [Čuchonsko] podlé ústavy své a stavělo do r. 1880 toliko prapor střelců, který náležel ke gardovému sboru ruskému, ale posádkou byl v Helsingforsu; vojsko toto doplňovalo se najímáním. Když však 1. led. 1881 na základě zákona z 18. pros. 1878 zavedena všeobecná branná povinnost, zřízeno dalších 8 praporů střeleckých a pluk dragonský, jež se doplňují řádným odvodem. Vojsko toto, čítající v míru úhrnem 236 důstojníkův a 6020 mužů, rozloženo jest toliko v [Čuchonsko]-sku, podřízeno velení generálního guvernéra a má důstojnictvo veskrze z domorodců vybrané. V případu války zřídí se ještě dalších 8 praporů zemské obrany a 2 náhradní prapory pro prapory střelecké, ve Sweaborgu pak zřízeny jsou kadry dvou záložních praporů pěchotních, z nichž při mobilisaci utvoří se 8 záložních praporů, určených za posádku pevnosti sweaborské. Mimo to rozloženy jsou v [Čuchonsko]-sku z ruské armády 1 pěší divise, 1 dělostřelecká brigáda a po 1 batterii dělostřelstva pěšího a pevnostního, úhrnem asi 12.350 mužů Nejdůležitější pevnosti jsou: Sweaborg, Gustavsvärn a Hangö-udd. K loďstvu staví velkoknížectví 137 lodivodů, kteří jsou rozděleni na 123 stanicích; mimo to opatřuje mužstvo pro 110 majákův a 7 světelných lodí. Znakem [Čuchonsko]-ska jest červený štít, na něm zlatý lev, držící v přední tlapě obnažený meč a zadní levou tlapou stoupající na šavli; kolem něho nachází se 7 růží. Dějiny. Kdy Čuchonci nynější svá sídla zaujali, nelze stanoviti, avšak stalo se tak jistě již v dobách pradávných, neboť Tacitus už zná kmeny čudské na pobřeží Baltického moře. Prvním kmenem, který na sev.-záp. pronikl, byli nepochybně Kvänové, kteří následujícími soukmenovci zatlačeni byli až k sev. části zálivu Botnického, a žijíce v přímém sousedství s Lopary, značně s kmenem tímto se po mísili; po nich následovali vlastní Čuchonci a posléze Karelci, kteří východní končiny země zabrali. V nových sídlech dostali se Čuchonci záhy ve styk se sousední Skandinavií a styky těmito, skoro veskrze nepřátelskými, jejichž následkem bylo podmanění [Čuchonsko] ska od Švédův, a uvedením křesťanství do země počíná nové období v dějinách čuchonských. Švédští králové pokoušeli se záhy o dobytí krajin na vých pobřeží Botnického zálivu; v záměrech těchto utvrzovalo je neustále námořní loupežnictví, provozované od Čuchonců po moři Baltickém. Lupičství toto a pohanství Čuchonců bylo vhodnou záminkou králi Erichu VIII. Svatému ke křižácké výpravě r. 1157; nezřízené zástupy čuchonské nemohly odolati vycvičenému i udatnému vojsku švédskému, tak že obyvatelstvo posléze musilo úrodné nížiny na pobřeží ponechati vítěznému nepříteli a uvoliti se ku přijetí křesťanství. Švédští osadníci zabrali ostrovy Alandské, Österbottnii i Nyland a biskup upsalský Jindřich jal se vzdorné Čuchonce obraceti na křesťauství, avšak neštítě se při tom ani úskokův ani násilí, popudil proti sobě obyvatelstvo tak, že na jedné z »věrozvěstných« výprav do vnitrozemí byl zavražděn. Ukrutné pronásledování křesťanů, v němž Čuchonci docházeli podpory i u svých sou. kmenovců na jižním pobřeží zálivu Čuchonského, pohnulo konečně Švédy k obraně osad v [Čuchonsko]-sku a Birger Jarl proniknuv r. 1249 do Tavastlandu, založil tam k hájení svých výbojů pevnost Tavasteborg, nyn. Tavastehuus. Konečně r. 1273 následovala třetí výprava ze Švédska a říšský maršálek Torkel Knutson, poručník krále Birgera I, udeřiv na Karelce, kteří bez přestání podnikali loupežné nájezdy do Nylandu, postoupil vítězně až k jezeru Ladožskému a pojistil nové výboje r. 1293 založením města Wiborgu. Po stopadesátiletém boji bylo takto [Čuchonsko] úplně podmaněno panství švédskému, povýšeno na vévodství a rozděleno ve tři místodržitelství, jejichž správcové sídlili na hradech v Abu, Tavastehuusu a Wiborce.-Tavastland, jehož obyvatelstvo nejdéle a nejurputněji cizímu panství se vzpíralo, darován jest švédské šlechtě, která z lidu učinila nevolníky, kdežto v ostatních končinách ponechána Čuchoncům plná svoboda. Od té doby sdílelo [Čuchonsko] po 600 let osudy říše Švédské a poslanci jeho účastnili se od r. 1362 pravidelně při volbě králů švédských. Nicméně dobyvše [Čuchonsko]-ska srazili se Švédové s Rusy. Již po založení Wiborgu pokoušela se republika Novgorodská zastaviti vítězný postup Švédův, avšak po dlouhých bojích musila uznati panství švédské nad [Čuchonsko]-skem. Vládou Švédů neotřásly ani vpády Novgorodců do samého Švédska a hrozný nájezd jejich do [Čuchonsko]-ska (1310-11), ani povstání Čuchonců pod Buggonem (1313), kteří byli poraženi a z větší části utekli se do Novgorodu. Rovněž bezvýsledný byl útok Novgorodců na Abo r. 1318. Války tyto skončeny jsou úmluvou v Ořechově (Nöteborgu) r. 1323, kterým jsou Švédům postoupeny Savolax a kraje jaskisský i egrepejský v nynější gubernii wiborské, a smlouva tato potvrzena mírem v Derptě (1348), načež řeka Sestra, jezera Puroves, Oravesi a Inojärvi tvořily hranici mezi územím švédským a novgorodským. Nicméně Švédové nepodceňovali nebezpečenství od východu hrozícího a založili na obranu země proti Rusům u Savolaksu pevnost Olofsborg a opevnili také Wiborg, který dosud byl městem otevřeným. Válka s Rusy vypukla již r. 1494; Ivan I. Vasiljevič udeřil se 60.000 mužů na [Čuchonsko], zpustošil je hrozně, avšak trvalého výsledku nedosáhl, neboť dřívější hranice obnovena mírem r. 1504 na 20 let uzavřeným, který později do r. 1564 prodloužen. Různé potyčky pohraniční opakovaly se ovšem bez přestání a k tomu přidružily se některé nepokoje domácí. Vévodství Čuchonské dáváno v úděl mladším členům rodu královského; Jan, syn Gustava Wasy z druhého manželství, jsa vévodou čuchonským, pokusil se r. 1561 povstáním vybaviti se z vrchní moci svého bratra Ericha a zříditi si neodvislé panství, ale musil se opět podrobiti. Zároveň se Švédskem zavedena také v [Čuchonsko]-sku reformace, Martin Skytte stal se r. 1528 prvním evangelickým biskupem v [Čuchonsko]-sku, ale za vlastního zakladatele reformace v zemi dlužno pokládati Michala Agricolu, biskupa v Abu v l. 1550-57. Zmatků, které otřásaly říší Ruskou po vymření panovnického rodu Rurikova, užili Švédové a rozšířili z [Čuchonsko]-ska panství své po celé Karelii a Ingermanlandu, kteréžto výboje jim mírem stolbovským r. 1617 ponechány. Jakkoli pevná a spravedlivá vláda Karla IX., otcovská péče Gustava Adolfa II. i Karla XI-, jenž byl »šlechty nepřítelem, sedlákům přítelem«, dále vzorná správa hraběte Petra Brahea, jenž jmenován' byv za královny Kristiny r. 1637 generálním guvernérem [Čuchonsko]-ska všemožně pečoval o blaho země a s biskupem Rothoviem r. 1640 založil universitu v Abu, potom snahy biskupů Tersera (1658-64), Gezelia staršího (1664-90) a Gezelia mladšího o školství a vzdělání lidu, [Čuchonsko]-sku velice prospěly, přece nemohla se země dočkati trvalého klidu a rozvoje. V l. 1695, 1696 a 1697 následkem neúrody zuřil strašlivý hlad po celé zemi a sotva nejhorší následky této pohromy byly zažehnány, vypukla válka nordická. Car Petr Veliký zmocnil se Ingermanlandu a Karelie, dobyl Wiborgu i Kexholmu a po vítězné bitvě u Poltavy zmocnil se i velké části [Čuchonsko]-ska; mírem nystadským r. 1721 vrátili sice Rusové [Čuchonsko] Švédům, ale podržely Estony, Livony, Ingermanlad a část Karelie s Wiborgem. Nová válka s Ruskem. r. 1741 připravila Švédy mírem v Abu opět o čásť [Čuchonsko]-ska až po řeku Kymmene s důležitým Nyslottem, Frederikshamnem a Savolaksem, kteréžto území s Wiborgem spojeno ve zvláštní gubernii. Král Gustav III. použil r. 1788 války ruskoturecké, aby ztracených zemí opět dobyl, avšak po dvouletém zápasu, v němž na suchu i na moři se střídavým štěstím bojováno, zachována mírem ve Werela hranice dřívější. Nicméně již r. 1808 Rusové, kteří tajným článkem míru tylžského dohodli se s Napoleonem I. o zabrání [Čuchonsko]-ska, nalezli vhodnou záminku k válce v odporu krále Gustava IV. ke kontinentálnímu systému, jejž Alexander I. a Napoleon na Švédsku žádali. Z jara 1808 vtrhlo ruské vojsko do země, vzalo Abo útokem, v září t. r. dobylo dvou velkých vítězství u Oravaisu a Helsinge a r. 1809 přešlo i přes zamrzlý záliv Botnický na Alandské ostrovy. Sněm čuchonský carem Alexandrem I. do Borga svolaný holdoval dne 29. bř. 1809 caru ruskému, načež 1. dub. prohlášeno spojení [Čuchonsko]-ska s říší Ruskou; Švédsko musilo mírem ve Frederikshamnu stav tento uznati a vzdáti se celého [Čuchonsko]-ska až po řeku Tornea a ostrovů při vých. pobřeží zálivu Botnického, zvláštní pak smlouvou r. 1810 upraveny hranice a r. 1817 poměry obchodní. Dobyté krajiny spojeny r. 1811 s gubernií wi. borskou v samosprávné velkoknížectví Čuchonské (tento titul byl mu propůjčen již r. 1587), jemuž od cara Alexandra I. ponechány veškeré dřívější výsady a bývalá ústava, tak že s Ruskem bylo spojeno toliko personální unií. Práva země potvrzena výslovně r. 1825 od cara Mikuláše, r. 1855 od Alexandra II. a r. 1881 od Alexandra III. S počátku jevil se v zemi odpor proti panství ruskému, avšak svědomité šetření práv zemských smířilo Čuchonce s novými poměry a toliko přísné provádění censury a jiné absolutistické kroky cara Mikuláše způsobily hnutí v zemi. Za války krimské vydáno bylo [Čuchonsko] útoku loďstva anglicko-francouzského a obchod jeho utrpěl tím škody ohromné. Contreadmirál Plumeridge dobyl sice r. 1854 Brahestadu, Uleaborgu a Tornea, ale hlavní loďstvo pokouševši se marně o Kronstadt a Sweaborg zmocnilo se toliko Bomarsundu na ostrovech Alandských. R. 1855 bombardovány opět Nystadt, Wiborg a Sveaborg, avšak vážného výsledku nedosaženo. V nejnovější době podniká vláda ruská kroky, aby [Čuchonsko] těsněji bylo přimknuto k říši Ruské. Deputace stavů čuchonských, která se r. 1890 odebrala do Petrohradu stěžovat si na útoky ruského časopisectva, nebyla carem vůbec předpuštěna, dekretem 4. čce 1890 sjednoceno samosprávné poštovnictví čuchonské s ruským a zároveň uvedeno vyučování jazyku ruskému do velkého počtu škol; i nový trestní zákon r. 1891 z ohledu na správní požadavky Ruské říše carem neschválen a při osazování míst úřednických ustanoveno, aby přednost byla dávána tomu, kdo jest znalý jazyka ruského. Literatura: Derschau, Finnland und die Finnländer (Lipsko, 1843); Galicin, La Finlande (Paříž, 1852, 2 sv.); Beskrifning őfver Storfurstendőmet Finland (Helsingfors 1864); Helms, Finnland und die Finnländer (Lipsko, 1869); Ignatius, Statistik Handbok főr Finland (Helsingfors, 1872); Finiands Geografi (t., 1881); Hallsten, Finlands historie och geografi (t., 1873); Armfelt, La Finlande, guide du voyageur(t., 1874); Wiik, Őfversigt af Finlands geologiska főrhällanden (Helsingfors, 1876); Buch, Die Nationalitätenfrage in Finnland (Štutgart, 1883); Retzius, Finnland, Schilderungen aus seiner Natur, seinem Kultus und seinem heutigen Volksleben (Berlín, 1855); Acta Societatis scient. Fin.; Statistik Arsbok főr Finland (publik. od statist. kommisse od r. 1884); Fennia, Bulletins de la Société de Géographie finlandaise (Helsingfors, od r. 1889); Innsten, Chronicon episcoporum finlandensium (Abo, 1799); Rein, Főreläsningar őfver Finlands historie (Helsingfors, 1870-71); Koskinen. Finnische Geschichte von den frühesten Zeiten bis auf die Gegenwart (Lipsko, 1873). p.
hktn
(Conferences, 18. 3. 2020 23:08)