Dějiny politické. Volby do říšského sněmu konané r. 1903 znamenaly odpor proti politice císaře Viléma II. a jeho vlády. Strany, proti nímž se sám císař postavil a které označil jako vlasti nebezpečné, katolický střed a sociální demokraté, skvěle zvítězily a staly se nejsilnějšími stranami v říšském parlamentě. Německé říši vzniklo r. 1904 vážné nebezpečí v její kolonii v jihozápadní Africe. Němci nedovedli si získati důvěry domorodců. Povstání propuklo v samém středu kolonie, v území Damarském, obývaném silným kmenem Hererů, kteří až potud trpělivě snášeli jho německé. Německý kancléř doznal v říšském sněmu, že povstáním zničeno ovoce mnoholeté činností vlády a osadníků. [Německo] bylo nuceno poslati veliké posily na ochranu své kolonisační a dobývavé činnosti. Hererové způsobili Němcům mnohé krvavé porážky, tak že se situace německého vojska stala velmi kritickou. Musily býti vysílány opětně nové posily a v osobě vrchního velitele stala se opětně změna. Veliké překvapení způsobil císař Vilém II. r. 1905. Nastoupil k svému zotavení cestu do Středozemního moře a zastavil se v marockém přístavním městě Tangeru. Tato zastávka nabyla zvláštního významu, že byla zjevnou demonstrací proti Francii a jejím záměrům v Marokku. [Německo] vzalo si záminku, že prý anglicko-francouzské ujednání Marokka se týkající nebylo mu včas oznámeno, a německý říšský kancléř prohlásil, že hrozí vážné nebezpečí německým obchodním zájmům v Marokku. Císař byl v Marokku skvěle uvítán a promluvil tam podle svého zvyku několik řečí, v nichž prohlásil, že zájmy cizích mocností v Marokku musí býti stejně chráněny. Situace stala se napiatou a již hrozilo nebezpečí války [Německo]-ka s Francií a Anglií. Aby se spor smírně vyrovnal, svolána podle přání [Německo]-ka v lednu 1906 konference zúčastněných mocností, Francie, Anglie, [Německo]-ka, Rakousko-Uherska, Španělska, Ruska, Italie a Spoj. Obcí sev.-amer., do spanělského přístavního města Algecirasu. [Německo] přesvědčilo se záhy, že kromě Rakouska nenalezne podpory, a připravovalo přerušení konference, což se však nepodařilo. Výsledek šestinedělních konferencí byl, že [Německo]-ku umožněn čestný ústup. Očekávání císaře Viléma, že také Italie a Rusko budou na jeho straně, se nevyplnilo. Italie byla po jeho mínění k tomu zavázána jako člen trojspolku a Rusko mělo dokázati svou vděčnost za služby, které prý mu [Německo] v rusko-japanské válce prokázalo. Ale jak Rusko tak i Italie postavily se po bok Francie. [Německo] projevilo svou nespokojenost Rusku tím, že se okázale neúčastnilo upisování nové ruské půjčky, a Italii dal císař svůj hněv na jevo tím, že neprojevil italskému králi soustrast při katastrofě, kteráž Italii výbuchem Vesuvu těžce stihla, a že v [Německo]-ku nebylo dáno heslo ke sbírkám na obyvatelstvo katastrofou postižené. Za to poslal císař Vilém rakousko-uherskému ministru zahraničnímu hr. Gołuchowskému depeši, v níž pravil: »Osvědčil jste se výborným sekundantem při mensuře a můžete býti ubezpečen, že bych já vám ve stejném případě stejné služby prokázal.« Veliké vzrušení způsobilo v [Německo]-ku, když se r. 1904 spolková rada usnesla o zrušení § 2. proti jesuitům, na jehož základě mohla vláda německým členům tovaryšstva Ježíšova vykázati nucený pobyt v některém místě. Říšský sněm usnesl se opětně na zrušení paragrafu toho, ale spolková rada nechtěla nikdy usnesení schváliti, až to konečně učinila, patrně v úmyslu, aby katolický střed říšského sněmu učinila povolným k vládním požadavkům v příčině koloniálních úvěrův a válečného loďstva. Zprávy z africké kolonie zněly nepříznivěji a nepříznivěji. Válka vykazovala těžké ztráty na životech i penězích, vyšlo na jevo, že se spatně hospodaří, ano objeveny i podvody na účet státní, jimž padli za oběť četní vysocí úředníci. Katolický střed a sociální demokracie nechtěly žádaných úvěrů povoliti. Obě tyto strany zamítly ve spolku s Poláky r. 1907 žádaný úvěr na válečné výdaje. Následovalo ihned rozpuštění říšského sněmu a vypsány nově volby. Císař i vláda vyhlásili nejprudší boj proti katolickému středu a proti sociálním demokratům. Za neobyčejného nátlaku vládního konaly se volby a vláda zvítězila. Katolický střed vyšel sice z volebního boje neseslaben, za to však utrpěli sociální demokraté rozhodnou porážku: z 81 mandátů r. 1903 dobytých zachránili pouze 42, tak že vláda získala majoritu v otázkách německo-nacionálních. Vítězství nad sociálními demokraty nadchlo císaře Viléma tak, že v řeči své, již promluvil k berlínskému lidu nad volebními úspěchy jásajícímu, pravil: »Vše, co bude nám v cestě, bude povaleno«. Výrok ten způsobil rozruch v anglickém a francouzském tisku, který hlásal, že se má vítězství německého nacionalismu vykořistiti k novému rozmachu německého imperialismu a německé rozpínavosti. Říšský kancléř Bülow musil na všech stranách chlácholiti. Většinu vládní tvoří t. zv. »blok«, složený z protestantských konservativců, liberálů a různých frakcí německo-nacionálních, spojení rozhodně nepřirozené. Většina ta povolila ochotně úvěry vládou žádané a situace vládní posílena, když válka osadní, která se od r. 1903 vlekla, ukončena úplným podrobením domorodců. Protipolská politika provozovala se, ač se posud míjí s účinkem, v posledních letech s velikou energií a bezohledností. Nenávist proti Polákům jevila se v předloze, kterou říšský sněm schválil a jejíž ostří namířeno proti Polákům. Zaveden jednotný zákon spolkový, jenž obsahuje ustanovení, že jedinou jednací řečí na schůzích spolkových smí býti němčina. Druhá předloha, schválená v zemském sněmu pruském, jest pověstný zákon vyvlastňovací, který dává vládě moc, aby nabyla v Poznaňsku a v Západních Prusích půdy i vyvlastněním k účelům německé kolonisace. Ježto dosavadní akce protipolská, která pohltila do r. 1902 celkem 450 millionů mk, octla se v tísni, povoleno nových 400 millionů mk. k doplnění fondu přese všechnu zbědovanost říšských financí. Říše zápasí po léta s chronickým deficitem, dluh dostoupil závratné výše a marně hledají se nové zdroje příjmů, ježto jest obyvatelstvo daněmi přetíženo. Jde okrouhle as o 500 millionů mk. ročně. V zahraniční politice stihala Německou říši v posledních letech nehoda za nehodou. Isolace [Německo]-ka stávala se zjevnější a zjevnější a jedinou oporou [Německo]-ka byla říše Rakousko-Uherská. Na nespolehlivost Italie v trojspolku císař i říšský kancléř opětně si stěžovali ježto se Italie klonila zjevně k Francii i Anglii. V čelo protiněmecké politiky evropské postavil se anglický král Eduard a marné bylo snažení císaře Viléma nakloniti si jej. Politika ta zahájena dohodou anglo-francouzskou. Napětí mezi Anglií a [Německo]-kem dostoupilo opětně takové míry, že hrozilo dojíti ke katastrofě. [Německo] zápolilo horečně s Anglií ve stavbě obrovských pancéřových korábův a obě mocnosti obviňovaly se navzájem, že ohrožují evropský mír. Přes velikou finanční tíseň [Německo] obětovalo v poslední době na stavbu válečných lodí a zdokonalení své námořní moci několik set millionů marek. Jediný úspěch [Německo]-ka za hranicemi bylo diplomatické vítězství s Rakouskem proti Anglii, Francii a Rusku v otázce annexe Bosny a Hercegoviny. V dub. 1909 vznikla krise kancléřská. Podnět zavdala berní reforma, která způsobila rozklad posavadní většiny říšského sněmu. Konservativci odpadli a přiblížili se ke katolickému centru. Tato nová koalice postavila se proti finančnímu programmu schválenému říšským kancléřem, jemuž při hlasování způsobena porážka. Kancléř podal císaři demissi. Když finanční reforma podle přání nové většiny provedena, uzavřen říšský sněm dne 10. čce a kníže Bülow propuštěn. Novým kancléřem jmenován posavadní ministr vnitra šl. Bethman-Holweg, jenž celý svůj posavadní život ztrávil ve správní službě. Soudí se z toho, že bude míti císař Vilém nyní ještě rozhodnější vliv na zahraniční politiku a že bude, jak o něm Bismarck předpověděl, sám svým říšským kancléřem.