Samo slovo Británie má velmi starobylý původ. Ve druhé polovině 4. století př. n. l. navštívil řecký mořeplavec Pýtheás z Massalie Pretanské, tj. Britské ostrovy. Za Julia Caesara v 1. století př. n. l. byl ostrov označován latinským názvem Britannia. Kolem 5. století se mnoho pořímštěných keltských obyvatel Británie uchýlilo před příchodem Anglosasů za moře do Armoriky v Galii. Z této doby pochází rozlišení na Velkou Británii a Malou Británii, dnešní Bretaň. Termín Velká Británie se začal šířeji užívat poté, co skotský král Jakub VI. nastoupil roku 1603 coby Jakub I. také na anglický trůn. Oba dosud samostatné státy – království Anglie (zahrnující také knížectví Wales) a království Skotsko – se tak ocitly v personální unii. K jejich formálnímu spojení došlo roku 1707, kdy bylo Zákonem o unii ustaveno Království Velké Británie. Další Zákon o unii z roku 1800 (s účinností od r. 1801) přičlenil k Velké Británii také Irsko, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska. Poté, co byl roku 1922 na většině území Irska zřízen Svobodný irský stát a součástí Spojeného království zůstalo pouze šest hrabství v severoirské provincii Ulster, došlo v roce 1927 k odpovídající změně názvu na současné Spojené království Velké Británie a Severního Irska.
