Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dějiny. V posledním desítiletí stala se [Makedonie] jevištěm dějinných událostí, obracejících k sobě začasté úplně pozornost politických kruhův evropských. Těžké její politické postavení-vyplývající z neprovedeného 23. čl. Berlínské smlouvyzvýšené ještě naprosto různícími se snahami několika v [Makedonie]-ii se prostupujících a navzájem na sebe nevražících národností-Řeků, Rumunů (t. zv. Kucovlachů), Bulharův a muhammedánských Albanců. jež vesměs mají oporu v těchto svých snahách mezi svými soukmenovci v příslušných státech-, dále nepřízeň turecké vlády vůči opravám, v každém směru [Makedonie]-ii nesmírně nutným, protichůdnost interessů jednotlivých balkánských státův a posléz i vzájemná plemenna nenávist-byly asi hlavními příčinami četných krvavých událostí makedonských, dlouho trvající anarchie a hrozných útrap obyvatelstva, houfně prchajícího do ciziny před nejistým osudem v domovině. Programm t. zv. makedonského komitétu (je to ústřední výbor Makedonské jednoty vzniklé mezi Bulhary r. 1895) upřímně pracujícího ku provedení oprav vytčených Berlínskou smlouvou, byl silně proti mysli Rumunům a Řekům, turecká vláda pak v něm viděla přímo záměry velezrádné. Tento programm, jemuž sloužil časopis vyd. bulhar. a franc. »Reformi-Les Réformes«, žádal ve smyslu 23. čl. Berlínské smlouvy pro [Makedonie]-ii samosprávu, která by byla stejně přízniva všem národním živlům, které jsou v [Makedonie]-ii zastoupeny, a podle počtu a poměru jejich by je přivedla ku platnosti. Rumuni, vycházejíce z mínění, že jejich živel (t. j. cincarský či kucovlašský) má v [Makedonie]-ii převahu, činili si právo na ni, rovněž tak Řekové; mezi Rumunskem a Řeckem došlo r. 1901 ku přátelské smlouvě-výrazem jejím byla návštěva rum. studentů v Řecku všude ostentativně přijatých-, kterážto smlouva byla namířena především proti Bulharsku a proti řešení otázky makedonské ve smyslu samosprávy. Trvalé nepokoje zevně vypukly na jaře 1901, kdy v Gergelijsku se objevila bulharská povstalecká četa, která tím dala tureckým úřadům příčinu, aby štvaly proti Bulharům ukrutné-bašibozuky albanské, při čemž Řekové pomáhali udavačstvím a podezříváním. Vláda bulharská přes to nepřála si žádného zasahování v záležitosti sousedního státu. Proto, když makedonský komitét svým nedosti opatrným vystupováním způsoboval jí jisté potíže u sousedních států, dala zatknouti jeho předsedu Borise Sarafova a 6 předních členů; bezprostředním podnětem tohoto kroku bylo chystané povstání v [Makedonie]-ii. Tímto zakročením však vývoj těžkých událostí zastaven nebyl. Povstání přes zimu r. 1901 ustavší znova vzplanulo na jaře r. 1902 a rozšířilo se po celé zemi. Hlavními středisky jeho byly na záp. Bitolsko a Vodensko, na východě Perimské pohoří, odkud se šířilo podél celých bulh. hranic. Na Perimu vydáno provolání k bulharskému národu, aby se vzchopil a zvrhl konečně nenáviděné hnusné jho turecké, které ho nepřestává trýzniti. Nejnebezpečnějším živlem bulharským povstalcům byli Albanci, kteří se v různých částech země zařídili jako skutečná státní moc, proti níž se neodvážila turecká vláda vystoupiti. Zejména severní [Makedonie] (Kosovsko, Nový Pazar) dostala se úplně v jejich moc, náčelnik jejich Issa (Isa) Boljetinac zaujal zde místo vládce; zde ukrutnosti albanské, páchané na slovanském obyvatelstvu dostoupily rozsahu a stupně největšího. V střední a jižní části [Makedonie] turecká vláda svolala muhammedány do zbraně; utvořilo se tu nepravidelné vojsko, bašibozuci, kteří se stali záhy postrachem křesťanského obyvatelstva a kteří konali lovy za povstaleckými četami bulharskými s ukrutností neslýchanou. Slovanské obyvatelstvo houfně opouštělo zemi a hledalo záchranu především za hranicemi bulharskými. Rusko a Rakousko podali v březnu 1902 bulharské vládě společnou notu, aby Bulharsko nepodporovalo povstání. Předseda ministerstva a min. zahran. věcí Danev ujistil, že Bulharsko nic neučiní, čím by porušilo své mezinárodní povinnosti, ale uprchlíkům makedonským že svých hranic zavírati nemůže; smutnému stavu v [Makedonie]-ii že by se pomohlo jedině provedením oprav, čl. 23. Berlínské smlouvy nařízených. Podobného smyslu byl také pamětní spis maked. komitétu, který byl podán evropským velmocem. Kromě toho Danev odjel do Petrohradu, aby zde obrátil pozornost ruských činitelů politických k reformám pro [Makedonie]-ii. Týž účel měla cesta ruského diplomatického zástupce v Sofii Bachmatěva, od něhož vyžádal si i car informace o makedonských poměrech a který velice mnoho přispěl k rozhodnutí ruské vlády, že konečně obrátila vážný zřetel ke stavu [Makedonie] Následky toho byly ihned patrny. Ruský velvyslanec v Cařihradě Zinovjev pokoušel se přiměti tureckou vládu k opravám a sám car v Jaltě poselstvu sultánovu projevil přáni, aby nebezpečné hnutí v [Makedonie]-ii rychlým odstraněním zlořádů bylo zažehnáno. Jinak činila ruská diplomacie na sofijskou vládu nátlak, aby se opřela všelikému hnutí revolučnímu v zemi. Bulharská vláda tomuto nátlaku vyhovujíc rozpustila 14. ún. 1903 makedonskou jednotu, jež zatím se rozpadla ve dvě samostatná křídla, v radikálnější B. Saraîova a mírnější Michajlovského; vynikající předáky její dala zatknouti. Kromě toho dala hranice ostřeji hlídati, aby jednotlivci a celé čety nepřecházely z knížetství na území turecké a naopak; žádosti ministra války Paprikova za povolení 10 mill. lvů k doplnění vojenských zásob a potřeb na hranicích proti Turecku nebylo z ohledů na Rusko vyhověno-zejména též proto, že zatím Rusko učinilo kroky, které naplňovaly Bulhary nadějí, že konečně přece věc jejich není odkázána jen na ně. Tak ke konci r. 1902 došlo k vysoce významné politické cestě hr. Lamsdorffa na Balkán a do Vídně, jež byla takřka výhradně věnována poměrům v [Makedonie]-ii. Hr. Lamsdorff přes Srbsko přijel do Sofie, kde mu podány bezpečné doklady o utrpení obyvatelstva, o anarchii za libovlády bašibozukův a vojáků tureckých; pro několik tisíc uprchlíků makedon. odevzdal carský dar 10.000 rublů. Kromě toho jednal s makedonským výborem a přijal deputaci Makedonců; při každé příležitosti důtklivě radil k zachováni pokoje a pořádku a ujišťoval, že Rusko a Rakousko se ujmou oprav. Ve Vídni pak ujednány s Goluchowským návrhy oprav pro [Makedonie]-ii. Tyto návrhy byly 21. ún. 1903 ruským a rakouským zástupcem podány v Cařihradě tur. vládě. Opravy ty svou neurčitostí nemohly poměrům zdaleka vyhověti. Pro vilájety soluňský, kosovský a bitolský navržen generální inspektor na řadu let, v nichž bez dohody s velmocemi nebude lze ho odvolati. Pro zachování veřejného pořádku jest oprávněn užívati tur. vojska, aniž potřebuje obraceti se pokaždé k ústřední vládě. Krajští valíové jsou povinni přesně se říditi jeho instrukcemi. Reorganisaci policie a četnictva provésti má turecká vláda s pomocí zahraničních odborníků. Četnictvo má býti zřízeno z muhammedánův a křesťanů podle poměru místního obyvatelstva. Proti zločinům Albanců má se Turecko chopiti náležitých prostředkův. Konečně stanoveny ještě některé finanční opravy rázu podřízenějšího. V reformách těch vše hlavní se ponechalo turecké vládě a sultán, který dotud byl proti všelikým opravám, vyslovil s nimi úplný souhlas. Generálním inspektorem jmenovaných tří okresů stal se Husein Hilmi paša, v jehož pravomoci vytknuto, že smí s vojskem táhnouti k potlačení nepořádkův. Povstání samo přes zimu 1902 ustalo. Jednotlivé čety bily se ještě na různých místech blízkých bulharským hranicím, ale veliké hnuti ustalo tuhým zimním počasím. Vůdce ve vých. [Makedonie]-ii Canev, bulh. plukovník v záloze, raněn vrátil se se svou četou přes zimu do Bulharska, kdežto Jankov, vystupující v záp. [Makedonie]-ii, odešel do Thessalie. Po celý podzimek a zimu menší oddíly organisovaly povstání, zařizovaly sklady zbraní a pum a připravovaly horské obyvatelstvo na jaro r. 1903, jemuž hleděno vstříc s velikou nejistotou. Tohoto roku skutečně hned na jaře rozpoutalo se po celém záp. Turecku nebezpečné hnutí, jemuž, zdálo se, že musí býti učiněna přítrž zakročením velmocí. Ukrutnosti, opakující se celý rok, připomínály vyhlazovací boj v květnu 1876.-Vůdcové povstalců byli většinou makedonští důstojníci, kteří sloužili v bulharské armádě, a jen částečně povstalečtí vojvodové. Nejkrvavější boje svedli slovanští povstalci, proti nimž postupovalo jednak tur. vojsko, jednak čety Albanců, u Kočan, Džumaje, Nevrokopu, v Dibře nad Drinem, u Radoviště nad Strumicí, u Smilinců, kde bojováno plných 5 dní, u Seliště a Gabrovských hor; rovněž na Kosovu prolito mnoho krve, kde řádili z Cařihradu podporovaní Albanci, kteří si zakázali všeliké opravy v [Makedonie]-ii. Vedle bojů v otevřeném poli odvažovali se povstalci dynamitových útoků na jednotlivá města, jako na Soluň, Drinopol a j. Vinu z těchto událostí, při nichž byli velmi těžce ohrožováni příslušníci států cizích, uvalovala turecká vládá na Bulharsko. Vidouc, že mezi makedonskými vzdělanci bulharskými myšlenka osvobození [Makedonie] má nejvíce přívrženců, nařídila vláda v květnu 1903 hromadné zatýkání veškeré intelligence bulharské v [Makedonie]-ii chtíc tak seslabiti revoluční organisaci. Po dynamitovém útoku na Soluň (proveden 30. dub. 1903) Porta podávala bulharské vládě ultimatum. Předseda ministerstva a spolu ministr zahraničních věcí Danev nepřijal turecké noty, obrátil se však k evropským mocem, ukazuje na tur. ukrutnosti v Soluni, vraždění i nevinných dítek, na anarchii panující v Turecku. Diplomatické spojení Turecka s Bulharskem bylo potom úplně přerušeno; podél bulharských hranic rozložen veliký počet vojska a v každé vesnici mobilisováni bašibozuci; bulharské školy v [Makedonie]-ii zavřeny a bulharští kněží a biskupové zbaveni moci. Sofijská vláda vůči všem těmto krokům Porty zachovala se působením ruské diplomacie naprosto zdrželivě. Evropská diplomacie všemu tomu nevěnovala náležitého pozoru. Více zřetele obrátila k [Makedonie]-ii teprve po dvou vraždách ruských diplomatických zástupcov a to po zastřelení konsulů Ščerbiny v Mitrovici ke konci března 1903 a Rostkovského v Bitoli v polovici srpna; obě vraždy spáchány tur. vojínem. Událostmi těmi se stalo, že velmoci mající na Balkáně nejvíce zájmů-Rakousko, Rusko-odhodlaly se k ráznějšímu jednání ve prospěch reforem. Za tím účelem vykonal v říjnu 1903 ruský car cestu do Rakouska; ve štýrské vísce Můrzstegu konány důležité porady mezi panovníky a vůdčími státníky obou říší. Podle těchto porad mělo se dostati podpory utlačovanému obyvatelstvu, uprchlíci se měIi beztrestně vrátiti, pobořené vesnice měly býti nákladem státu restaurovány. Aby tento programm byl prováděn, zřízena jakási dozorčí kontrola, která by Portu v provádění oprav podporovala. Tato kontrola měla se podle úmluvy z 25. list. skládati ze dvou civilních agentů-rakouského a ruského-a z četnictva složeného z důstojníků rak., rus. a italských a především sloužiti reformnímu dílu gener. inspektora Huseina Hilmi paši. Vedle toho vytvořily se později ještě dobrovolnické sborysrbský a řecký, aby chránily své soukmenovce proti postupu Bulharů. Boje se přes zmíněný pokus rakousko-ruský opakovaly, anarchie rostla, čímž se stalo, že sbor mezinárodního četnictva byl zesílen o anglické a francouzské důstojníky,-při čemž vrchní vedení svěřeno italskému generálu de Giorgiovi. Officiální červená kniha »vnitřní organisace« bulh. Makedonců (Zončevův komitét měl vlastní) zaznamenává v list. 1904 v čase od 1898 do 20. čce 1903 (= t. zv. přípravný čas) 1346 srážek mezi 4262 povstalci a 74.000 tur. vojáky, při čemž padlo 512 bulh. povstalců. Za organisovaného povstání od čce do října 1903 stálo 26.408 mužů ve zbrani a z nich 994 padlo v boji, jinak přišlo o život za povstání 4694 mužů, žen a dětí. Přes to všecky pokusy velmocí o přísnější mezinárodní uklidnění rozvířeného vilájetu Portou odmítány anebo neuspokojivě prováděny; opětné krvavé řeže 7. dub. 1905 v Zagoručanech nevyvolaly žádného zájmu Porty o klid, byly však příčinou vážných obav, že Bulharsko bude strženo do války s Tureckem, proti němuž bylo nuceno hájiti svých hranic. Tak indolence a nedbalost Porty způsobily všestrannou nespokojenost, vzájemnou hořkou zášť Srbů, Řeků, Bulharův a od r. 1905 od všeobecného oekumenického patriarchátu se emancipujících Kucovlachů. Přes energické zakročeni velmocí v říjnu 1905 o zřízení finanční kontroly Porta odpovědí z 8. pros. 1905 setrvala na stavu dosavadním prohlašujíc krok velmocí za neoprávněné zasáhnutí do suverenních práv sultánových. Na to rozhodlo se Rakousko a Rusko spolu s Německem, Anglií a Francií podati Turecku kollektivní notu, jíž především žádaly za zřízení mezinárodní finanční kommisse pro mak. vilajet. Když i toto bylo odmítnuto, zúčastněné velmoci (kromě Německa) provedly velkou námořní demonstraci proti Turecku pod vrchním vedením rak. viceadmirála von Rippera. Demonstrace začala 26. list. před Mytilénou; 5. pros. bylo dosaženo hlavního účelu: Porta svolila ke všem hlavním bodům velmocenských požadavků; 18. pros. potom loďstvo opustilo Mytilénu a 23. t. m. měla mezinárodní finanční kommisse v Soluni první sedění. Snahy velmocí však ani tentokrátezrovna jako po punktacích Mürzstežskýchnesetkaly se s trvalými výsledky. Následkem toho Velká Britannie energicky vzala sama na sebe vedení celé věci používajíc ku provedení úkolů finanční mezinárodní kommisse pro [Makedonie]-ii 3procentního zvýšení dovozných tureckých cel k dosažení jistých koncessí (stavba dráhy ze Smyrny do Aidin a j.). 9. list. 1906 zvýšena znova cla z 8 na 11 proc.; přes to však výsledky reforem se stále nedostavovaly. Na nezdaru tomto nic se nezměnilo zavražděním obou vůdců revolučních okresů, ani vraždou officiálního vůdce makedonského hnutí Borise Sarafova a jeho pomocníka Garbanova (10. pros. 1907). Na místo gen. de Giorgiho 21. bř. 1908 povolán rovněž ital. gen. Robilant, který 11. dub. ustanoven tureckým divisionářem. Počet jednotlivých zločinů, přepadání atd. se v [Makedonie]-ii nezmenšil; neboť na místo čet čítajících sta mužů, jejichž pohyby byly nanejvýš obtížné, nastoupily oddíly o 8-12 mužích, jichž pronásledovaní bylo velmi obtížné a málo účinné. Následkem toho sjednotily se při návštěvě krále Eduarda v Revalu Anglie a Rusko zříditi v [Makedonie]-ii »létací kolonnu« o 10-12.000 mužích pod vedením Hilmi paši a tak systematicky další existenci a řádění oněch čet znemožňovati. Další hrozící události v [Makedonie]-ii byly překonány obratem dne 24. čce 1908, kterým restaurována turecká konstituce z 23. bř. 1876 a kterým neslavně skončeno mezinárodní reformní dílo v [Makedonie]-ii. V září potom byli důstojníci mezinárodního makedonského četnictva na neurčitý čas propuštěni; část jich vstoupila 28. ún. 1909 ve služby Turecké říše. Úplné ozdravění poměrů makedonských závisí nyní na síle a upřímnosti nových činitelů osmanských: parlamentu a sultána. Literatura: Bérard, La Macédonie (Pař., 1897); Mantegazza, Macedonia (Mil., 1903); Gopčevič, Mazedonien u. Altserbien (Víd., 1899); Ilitscheff, Ein Beitrag zur Geographie von Mazedonien; Oestreich, Makedonien (v »Geogr. Zeitschrift«, Lip., 1904); Nicolaides, Die geschichtl. Entwickelung der maz. Frage (Berl., 1899) a Die neueste Phase der mazedonischen Frage (t., 1903); A. Petrovič, Mazedonien u. die Lösung seines Problems (se srbského stanoviska, t., 1904); Rontier, La Macédoine et les puissances (Pař., 1904); Bérard, Pro Macedonia (t.,1904); Kasasis, L'hellénismeetla Macédonie (Athény, 1904); G. Verdène, Lavérité sur la question macédonienne (Lip., 1905);»Balkan Question, by various writers« (vyd. L. Villari, Lond., 1905); Geljer, Geistliches u. Weltliches aus dem türk.-griechischen Orient (Lip., 1900); Peucher, Karte von Mazedonien, Altserbien u. Albanien 1:864.000 (2. vyd.,1903); O.Hoffmann, Die Makedonen, ihre Sprache und ihr Volkstum (Gotinky, 1906); J. Cvijić, Remarques sur l'etnographie de Macédoine (2. vyd., Pař., 1907); Brailsford, Macedonia, its races and their future (Lond., 1906); Forief, La justice turque et les réformes en Macédoine (Pař., 1907); Giov. AmadoriVirgilj, La questione Rumeliota e la politica italiana (Bitonto, 1908, 2 sv.); Niederle, Macedonská otázka (»Čes. Revue«, 1901, též samost.); A. Knotek, Balkán (Poměry v [Makedonie]-ii, 1902); Fr. Přibil, [Makedonie] (»Osvěta«,1907). Fgl.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář