Jdi na obsah Jdi na menu
 


Francie

(France, République Francaise), země a stát v záp. Evropě. Polohu [Francie] mezi dvěma moři lze-vyjímajíc Anglii-nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že [Francie] hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 km široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 km) nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha [Francie] výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 m n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z fran. couzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (La Trouée de Belfort), 28 km široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha [Francie] výhodna; neboť na protějších březích Středo. zemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 km, kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve [Francie] samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400-450 km vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší astronomické body hranic [Francie] jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5' 27'' s. š., na jihu 42° 20' s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52' z. d., na východě 7°39' v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 km, od La Rochellu ku Genevě 542 kn.-Rozčlenění horizontální jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 km na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice [Francie] obnáší 5290 km, z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 km), na zemní hranici 2170 km (proti Belgii 460. Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570). O plošných rozměrech [Francie] rozcházejí se samy úřední udaje v létech 1878-87 téměř o 10.000 km2. Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 km2), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 km2). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 km2; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu [Francie] 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 km2, z čehož na Korsiku připadá 8866,5 km2. Správnější bylo planimetrické vyměření [Francie] pod.Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1: 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l'armée. jehož výsledek byl 536.408 km2m2 (z toho Korsika 8722 km2). Avšak 1 výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1: 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536 479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 km2. Výsledky tyto rozcházejí se o 0,003%, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu [Francie] 536 479 km2. Pobřeží [Francie] Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici [Francie] v délce 2505 km, z čehož na Kanál připadá 1120 km. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami po. krytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 m (mys Blanc-Nez 134 m). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 km skalní stěna křídová, zv. Falaisy (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží [Francie], k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 cm. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústí, do něhož jen během let 1834-53 zanesla 1,3 mil. m3 bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (Rochers de Calvados). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde [Francie] sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská. kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (Grand Chenal de la Loire s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp, stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně. ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d'Antioche) uzavřeny jsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny. zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (courants). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcayská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní. Ve Středomořském pobřeží [Francie] jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc. noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d'Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro [Francie]-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší [Francie] Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyè-res, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží [Francie] lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak [Francie] asi 30 ha půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o o.57 m a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 km2. Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny. lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji. Na sev. pobřeží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 m, a příboj vln plní tu ještě na 80 m vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 km2 země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 km2. Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 km2 veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ha země. Ovšem sluší zároveň při. pomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve [Francie]-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr.Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. Šv.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dotaz

(Iveta, 12. 10. 2010 13:07)

Ahoj chtěla jsem ze zeptat, jaké byly použity zdroje k tomuto článku. předem děkuji za odpověď.